23.9. Kolo Neum - Stolac - Nevesinje - Prenj - Potoci

23.9. Kolo Neum - Stolac - Nevesinje - Prenj - Potoci
Zpátky v sedle projíždíme zemí nikoho, kolem jen porost pichlavých keříků, nízkých stromků a skály. Není nám zrovna zima. Před Stolacem najíždíme na novou širokou asfaltku a užíváme si výhledy na skoro liduprázdnou krajinu. Provoz skoro žádný. Martinka vidí na silnici 2 hady, já vyhlížím dálavy a vidím prd.
Jsme stále v převážně chorvatské části Bosny, byť nedaleko hranice mezi entitami. Vztah mezi etniky tu ilustrují ukazatele u silnice s přelepenou cyrilicí.
Večeříme ve městě Stolac. Už pár dní mám chuť na maso a tak si dávám "mešano maso", což je talíř různých druhů masa, čevapi a klobásky. Jsou to spíš 2-3 porce, ale dnes po těch kopcich cítím, že to dám:-) No je z toho kvalitní prežrání.
Kempujeme na fotbalovém hřišti vedle nekropole Vidoštak. Je tu rovina a krásná travička pod stromem, kromě bordelu opodál idylické místo. Ustelu si vedle stanu na čerstvém vzduchu pod širákem resp. pod stromem. No místo čerstvého vzduchu dýcháme smrad nedaleko spáleného odpadu. Úplněk mi svítí do očí a zanedlouho začnou štěkat psi. Vydrží štěkat až do rána, takže idylka se rozplynula a odněkud se přikradly kruhy pod očima:-)
Dopoledne navštěvujeme nekropoli Radimlja. Jde o zajímavé pohřební místo s velkými kamennými kvádry. Možná by do zápisu Unesca mohl jít i ten cikánský slum naproti přes silnici:-) Ale což, Stonehenge má taky svůj prasečák...
Jedeme zpět do Stolacu, kde jsme měli v plánu odpočívat před kopcema. Dnes je tu hic na padnutí. Vycházíme na hrad nad městem, který je naštěstí v severní stráni. Je to možná největší zřícenina, resp. areál, který jsme navštívili. Podobně velký je jen "Jumbo pack" 48 Pampersek, který si obstaráváme ve městě. Před najetím do hor je idealní si pořídit takovouhle obludu, zvlášť když by nám jich stačila třetina. Víťa dostává hrozen vína od kolemjdoucí paní v parku:-)
Vyjíždíme až k večeru, ale zastavujeme zanedlouho za městem u řeky Bregava. Voda je lákavá, a i přes souvislou skládku nad řekou vypadá čistě. Dokomce vidíme ve vodě raka.
Míjíme velkou ceduli Republika Srpska, první označené místo rozhraní bosenských entit co jsme viděli. Ochlazení vodou dlouho nevydrží, 10% stoupání už je pro mě trochu za hranicí příjemnýho šlapání natěžko s vozíkem.
Se setměním kempujeme na sedle. Je to brutální kamenolom, ale po vyčištění od kamenů a pichlavých rostlin použitelný na stavbu stanu. A paradoxně se tu spí luxusně, na rozdíl od včerejší noci. Všímáme si pavouka co vypadá docela sebevědomě:-)
Vstáváme v 6 30, je zima, ale lepší než se v kopcích vařit. V osadě Berkoviči si nás nenápadně fotí policajti. Taky tu roste víno, ale jsme teprve v 550mnm. Odbočujeme na štěrkovou cestu směrem na Nevesinje. Výjezd do 1000mnm není vůbec tak zlý, sklon do cca 6%, pocit lepší než včera. Nahoře jsme za 1h 45min. Zastavujeme na louce pod dubem a necháváme Víťu běhat bez pleny. Místní osada se jmenuje Trusina. Naše dítě to asi prozře a dělá na louce bobek. Naštěstí se trefuje na pruh trávy mezi rozprostřený stan a spacák, jež jsme nechali sušit na slunku. Víťa si také osvojuje nová slovíčka. V některých už zní dost jistě, třeba kokotik a pinďak:-)
Jinak mám už zase pocit, že ty štěrkový cesty projetý natěžko mají něco do sebe. Ne že bych měl masochistický sklony, ale ten horší povrch, zdá se mi, umocňuje pocit dobrodružství. V mírném sjezdu v poledne si i přeju, aby to hned tak neskončilo. Tedy narozdíl od Vítka.
Před Nevesinje zastavujeme u hospody, jmenuje se Restoran Bukvica. Ale nejsou to žádný bukvice, před domem se na tyči točí jehně a vedle je dětské hřišťátko. Hosté mají maso na talířích. Je sice dost teplo a nemáme úplně chuť na něco těžkého, ale nakonec se usadíme. Je tu velmi příjemné sezení ve stínu (spousta podniků v Bosně má velké a příjemné zahrádky). Paní servírka mě přesvědčuje, že pečené maso s bramborem je luxusní a že si ho máme dát. Takže 200g masa a "šopská saláta". Černý čaj nevedou, ale už je v nabídce "zase" domača kafa, neb jsme v Srbské části. Maso je epesní, sice slané až se mi kroutí huba, ale po tom kopci mi to ani trochu nevadí. Víťa dostává hrušku, možná se ho panu vrchnímu zželí, když vidí jak kouše do citrónu.
Nedaleko se tyčí pěkný hřeben pohoří Velež. Podle map tam není s jednou výjimkou žádná cesta. Hřeben holý, skalnatý, skoro 2000mnm. Miny na západní straně, ale jinak nic. Tam by se dal vymyslet nějakej správně hroznej podnik pěšky:-)
Další věcí, co se mi v Bosně líbí, je pohoda panující v kavárnách a restauracích. Člověk si v klidu posedí a vůbec nemá pocit, že by měl odejít v momentě, kdy už nic nekonzumuje. Paráda.
V Nevesinje doplňujeme zásoby před dalším úsekem odlehlejší částí bez měst a obchodů. Čekám na Martinu před jedním z místních kostelů. Uvnitř je cítit kadidlo, ale zaujme mě hlavně krásná výmalba. Taky jsou tu dostupné zásuvky, aneb během oběda jsem zapomněl nabíjet. Venku se se mnou dají do řeči postupně 2 knězové. Sami zavádějí řeč na téma soužití etnik, které podle jejich slov rozhodně není bezproblémové ani dnes. Jinak na nedělní mše prý pravidelně chodí kolem 10% obyvatel města. Oba mluví lámáně anglicky, což mi v této zemi rozhodně nepřijde samozřejmé.
Navečer se přesuneme k nedalekému jezeru, přesněji spíš rybníku Alagovac. Obklopují ho lesy a pastviny, nedaleko se tyčí zmíněné pohoří Velež. Obrovský potenciál sráží všudypřítomné odpadky.
Víťa už pomalu usíná, když slyšíme podivný hukot a praskot dřeva. Nasledují detonace. Opodál vyletují k obloze jiskry z pořádného ohně. Jdeme blíž a vidíme vzrostlý smrk v plamenech. Voláme hasiče a balíme si věci, abychom mohli odjet v případě potřeby. Na hasičský lince se anglicky nedomluvíme a pokládají nám telefon asi po půl minutě. Vyzbrojím se tedy zásobou asi 4 srbských slovíček z překladače a voláme znovu. Teď už asi pochopí, kde a co se děje, ale detaily si nerozumíme a tak to pro jistotu zase zavěsí. Myslím, že kdyby je teď od Martinky nedělila bezpečná vzdálenost, měli by bolavé zadnice. Volám bambimu, týpkovi, co jsme u něj spali, aby jim to vysvětlil a dávám mu souřadnice. Zdá se, že oheň se naštěstí nikam nešíří. Stejně pomalu odjíždíme po cestě pryč. Zanedlouho přijíždí místní hasiči a po nich policie. Nic po nás nechtějí, jen mi mezitím volají hasiči z Mostaru a chtějí, abych dal telefon někomu na místě. Nu jo, organizace je viditelně taky na úrovni. Musím doma vyzpovídat Pavla, jak to chodí u našich profíků. Stavíme znovu stan na louce a slyšíme vzdálený hukot čerpadla. Později slyšíme hasiče odjíždět. Ráno pak uvidíme trosky shořelé boudy či srubu u jezera. Naštěstí byl vedle jen onen 1 smrk a k dalším stromům to nebylo dost blízko.
Ráno vylepšuje naše rozpoložení osvěžující koupání. Není sice ještě zrovna vedro, ale místo vypadá příliš lákavě.
Šlapeme na sever mezi pohořími Velež a Crvanj planina. Martinka se nabízí na tažení vozíku, což dnes docela vítám. Rázem mám dovolenou a užívám si jednostopu střelu:-D
Zanedlouho Martinka hlásí výskyt hada na krajnici. Tedy já bych si ho určitě taky všimnul, kdybych si zrovna nepředstavoval, jak by se asi běželo po tom luxusním hřebeni na obzoru napravo:-D Je to malá zmije růžkatá, ta umí vystrčit růžek. Leží nehybně a hraje mrtvého brouka, ale při pošťouchnutí klacíkem se zavlní. Svým výrazným zabarvením asi dává najevo svou náturu.
Po poledni si ordinzjeme zevl pauzu ve stínu javorů a jasanů vedle osady Luka. Je tu klid, žádný štěkot psů. Zastaví se akorát místní chlapík v autě a Víťa dostává svoje první lízátko. Dál na sever najíždíme zase na štěrk, není to sice úplně lehký postup, ale bez aut v krásné krajině máme super pocit. Navíc z dotazu na zdroj vody je záhy pozvání na kafe. Malá osada ani není na našich mapách, ale lidé tu žijí, dle svých slov spokojeně. Kolem stolu pod stromem na zahradě sedí celá rodinka. Dostáváme kafu a zabavují nám dítě nejrůznějšími hračkami a jezdítkami. Na stole se objeví i domácí kajmak s pečivem a rajčaty. Přijímám i nenucenou nabídku na rakiji, přesněji tedy slívku. Je to krásné a klidné místo, byť celkem odlehlé. V zimě jsou tu prý hromady sněhu, ale nevadí, cesta je udržovaná. "1000mnm, ale teplo, rajčata, papriky, všechno dobré". Nu, fajn lidé. Baví mě, jak se sami rozchechtají nad představou, že by jeli po Čechách na kole.
Tahle příjemná setkání jsou k nezaplacení. Hřejivý pocit nám vydrží po zbytek dne, takže i stoupání po hrubším štěrku, místy docela těžké, jde rázem líp. Možná i kombinace 2 kafy + 1 šlivovica trochu pomáhá:-)
Kempíme na louce s luxusním výhledem. Členitou krajinu ještě dokresluje scenérie pohoří Prenj na severu. Ani Vinetou by se tu nenudil. Postarší pár nám nabízí spaní u nich, že v šátoru (stanu) to není pro béba (dítě) dobrý. Odvětím, že "šátor ideálno pro naše divoký béba" :-)
V noci se přežene bouřka, byť nás chytne jen lehce. Ráno se napojujeme na silnici z Konjice do Mostaru (varianta JV od Prenje). Červená čára na mapách ("1. třída"), reálně asi nejdrsnější štěrk, po kterém jsme zatím jeli. Tady jsme ho úplně nečekali. V jednom prudkém úseku potkáváme krajana s batohem. 3 týdny jde přes hory z Tuzly, většinu pěšky. Vypadá docela opotřebovaně, což vypovídá o té vzdálenosti a terénu. Martinka to popisuje slovy: "jediný magoři v Bosně jsou Češi".
V turistickém středisku Rujiště začíná asfalt. Jediný turisti jsme tu dnes asi my, ale nic z nás nekápne protože dojídáme vlastní zásoby. Následuje sjezd do díry kde teče Neretva a leží Mostar, přes vertikální kilometr dolů. S vozíkem to ale není žádná slast, dlouhý úseky 10-11% klesání představují spíš opravdu dobrej test brzd. Kotouče Shimano rt70? 180mm se sice vlní, trochu ztmavnou, ale jinak obstojí dobře. Nu když to chvíli zkusím jen jednou brzdou tak jí během chvíle uvařím, takže úplně velká rezerva tam asi nebyla. Příště radši pískot metalických destiček na tyhle terény.

Martinka toho má "v cíli" docela dost. Já se taky těším na odpočinek od kola, ikdyž oba víme, že za 2 dni nám začne chybět. V údolí je 28°C (nahoře bylo 18), takže si ještě dáváme koupel v Neretvě. Vybrané místo nevypadá sice extra lákavě, ale stejně je to koupání nejlepší část dne.

Posléze dojedeme k autu, naložíme věci a jedeme na odpolední prohlídku Mostaru.