Laos - z Paklay do Luang Prabangu (silnice č.4)

7.10.-12.10.2016
(pozn. 1000Kip = 3Kč)
Z města Paklay vyjíždíme po polední pauze a po ohnivém salátu. Aby toho nebylo málo, je jasno celý den. Oblaka se vytváří úplně někde jinde. Hrůza. Na výběr máme několik možností: úpal, úžeh, nebo ztrátu vědomí ze zapaření. Místní se chrání před sluncem oblečením. Každý den mě vyleká nějaký "zloděj" s kuklou na hlavě. Jiní vozí na kolech a motorkách deštníky proti slunci, vypadajíc při tom velmi elegantně.
My tak elegantní nejsme. Dnes odpoledne to zkouším s tubou na krku, čepicí pod helmou a kalhotech s rozepnutým poklopcem na nohou. Cítím se jako parní stroj.
Do večera zvládáme ujet ještě asi 30km. Spíme ve velkém přístřešku. Vedle nás je blátivá jáma, kde si hoví stádo vodních buvolů. Jsou klidní.

Následující den pokračujeme po silnici č.4 na sever. Vesničky jsou plné mladých lidí, dle knižního průvodce je věkový průměr laosského obyvatelstva 20 let. Zdá se nám, že přestože jsou kratší dni než v létě v Evropě, máme spoustu času. Neztrácíme čas nakupováním v supermarketech (žádné tu nejsou), což si ohromně užíváme. Stravování v pouličních vývařovnách je někdy výborné, jindy moc ne.
Dnes si k obědu dáváme rýži s masem, které se poněkud lepí. V rýži nacházím nějaký kamínek, kterým si vylomím kousek plomby. K zubaři tu ale spěchat nebudu.
Odpoledne přetrpíme tradičně pod stříškou, kam se na nás přichází podívat místní rodinka. K focení je svolná jen mladá holčina.
Večer projíždíme kopcovitou cestu skrz krásnou krajinou.
Zajímavá je proměnlivost, s jakou se naše organismy vypořádávají s teplem. Někdy je to utrpení doprovázené bolestí hlavy a malátností. Jindy mám, ač to není tak často, regulérní radost z toho, že nezažívám pocit zimy. Každopádně pomáhá vzpomenout si na zimu ve Skotsku:-)
V městečku Ban Nam Pouy dnes končíme a dopřáváme si dokonce 2 noci v klimatizovaném pokoji guesthousu. Cenu smlouváme ze 100 na 80000 kip, ale paní domácí rozhodně není snadná kořist.

Ráno se jedu sám podívat do NPA Nam Phoun. NPA je něco jako národní park, jen bez reálných ochranných opatření. Martinka odpočívá a zůstává ve městě.
Cesta je veskrze terénní, ale až na pár blátivých kaluží suchá a dobře sjízdná. Je to ale horská dráha údolím, rovných úseku je poskrovnu a je to náročná jízda i nalehko. Domorodci jsou přítomností bílého xichtu dost překvapeni. Ve vesnici Naven zastavuji na něco na zub. Dostávám hromadu rýže a velkou vaječnou omeletu. Poté mi je nabídnut hmyz. Ochutnávám 1 kus a pokyvuji docela upřímně na znamení spokojenosti. Za chvíli přede mnou přistane celý talíř orestovaných potvor. Je to směs různých druhů kobylek. Chutí připomínají maso, jsou slané, možná něčím dochucené, křupavé, ale opravdu chutné. Celou hromadu ale nesním, omeleta byla obrovská a dostal jsem 2x přidáno rýže. Přichází místní učitel, který mluví trochu anglicky. Pan domácí se mě jeho prostřednictvím ptá, jestli jsem ženatý. Zalžu, že jsem. Asi mi chtěl dohodit jednu ze svých mladých dcer, které tu vaří. Učitel si z talíře vybírá kobylky, které mu nejvíce chutnají. Vypadá to, jako kdyby si vybíral oblíbený kousek z bonboniéry.
Jedeme spolu kousek dál na kole, ukazuje mi místní hráz na řece Nam Pouy. Také zodpovídá mé četné dotazy. Dozvídám se třeba, že loni tu nějaká firma vykácela spoustu lesů. Divoká zvířata v okolí prý nejsou. V rezervaci by dle oficiálních informací měli žít sloni, malajští černí medvědi, tygři, leopardi, gauři a další savci. Původní les se starými stromy je prý nejméně den chůze odsud. To mě trochu mrzí. Ve vesnici Naven žije směs etnik - Lao, Hmong a Khmu?. Jazykově si navzájem nerozumí. Dozvídám se, že učitelé tu dělají nejdříve 4 roky zadarmo, poté berou cca 200USD/měsíc. Slušný dům stojí cca 12000USD. Chatrč daleko méně. Přesto, že tu není asfaltka, je tu pokrytí mobilním signálem i internetem.
Měl jsem sice chuť jet o něco dále, ale přítomnost slunečních paprsků a jedenáctá hodina mě odrazuje. Mám trochu škodolibou radost, že se můj "pruvodce" potí stejně jako já. Loučím se s ním a jedu údolím nazpátek. Polední šlapání je vážně peklo.
Na pokoji si Martinka mezitím počtvrté zašila své kalhoty. Dávám si oraz a užívám si suchý vzduch na pokoji, neb to je přesně to, co má třísla a sedací partie potřebují.

Ráno cítím únavu. Předchozí 2 noci jsme spali méně než obvykle a včerejší projížďka nebyl úplný nedělní odpočinek. Vyjíždíme po rovině, která mě dvakrát nebaví. Alespoň že narazíme na trh v Nong Ngoua. Kupujeme mango, smažené banány, koblihy a jakési kokosové placičky. Poledne trávíme u lesa pod střechou z přírodních materiálů. Je 32°C, to není nejhorší. S dalším přiblížením ke krajskému městu Sayaboury roste na obzoru významný namodralý masiv. Konečně pořádné hory. Od výjezdu je to samá nížinka a údolíčko, člověk by ani nevěřil, že je v Laosu.
Před příjezdem do města odbočujeme doprava na slepou cestu na Ban Na Sam. Rozumný důvod pro to není, ale rád bych, aby si Martinka taky trochu ušpinila kolo, abychom se dostali blíž těm kopcům a abychom navštívili nějakou vesnici mimo hlavní silnici. Cesta je sjízdná. Scenérie zelených rýžových políček s tmavými horami v pozadí je v pozdním světle úžasná. Kodrcáme se asi 10km a vybíráme si na spaní posekaný plac vedle rýžoviště. Během stavení stanu k nám přijde paní středního věku, která nás posunky zve k sobě domu. S díky odmítáme, snad kvůli lenosti balit znovu stan, ale paní je neodbytná a ukazuje, že v porostu kolem zřejmě žije něco nepříjemného. Nakonec jí tedy následujeme. Rodina žije v dřevěném domě nedaleko. Zvenku nevypadá tolik odlišně od našich domů. Paní nám vyklízí jednu oddělenou místnost, kde si rozložíme vnitřní stan. V jejich místnosti není žádný nábytek, spí zřejmě pod moskytiérou na zemi. Koupelna s toaletou jsou o kus dál a jsou celkem "v souladu s přírodou". Myslím, že naše koupelny jsou příliš umělé a přehnaně čisté. Vždyť výsledek je nakonec stejný. Vypadá to, že tady musí prát ručně. Domu jim nelezeme, slyšíme ale televizi.
Vaříme si na vařiči rýži s mangem. Pan domácí nám přináší mísu své lepivé rýže. Je lepší než ta naše:-)
Martinka poznamenává, že to je takový spontánní couchsurfing po Asijsku. Je neuvěřitelné, jak se lidé dokážou rozdělit o to málo, co mají. Skvělí lidé.

V noci zapršelo. Ranních 8,5km "jedeme" 1h 45min. Západní technika pociťuje svoje limity. Jílová hmota znemožňuje točení kol v rámu. Blatníky jsou na obtíž. Přehazovačky jsou k smíchu, řetěz se lepí na malý převodník a klouže po blátem pokrytých pastorcích. Kufry nášlapů jsou pokryty 5cm vrstvou jílu...
Tady jedou jen jednoduchá místní kola s pevným převodem. Smekám před dětmi, které v košilích a sukních dokážou přijít do školy na čas a čisté. My jsme dvě prasata.
Máme radost, když spatříme znovu asfalt. K našemu štěstí mají na první pumpě hadici s vodou. Nejdříve myjeme kola, poté brašny a nakonec sebe. Trvá nám to asi hodinu, z jílu se totiž mezitím stal cement. Při odjezdu mám "čistou radost".
V Sayaboury si zpestřujeme stravu a nakupujeme na trhu. Jinak ve městě nic výjimečného nespatříme. Skútry přepravují 4 osoby, jízdní kola mají polstrování na nosiči a stupačky na rámu - také se počítá s přepravou dalšího pasažéra. To ale není místní specialita, stejně jako množství zánovních Toyot Hilux na silnicích.
Pokračujeme a přijíždíme zase k Mekongu. Je překlenout mostem, který zavání Čínou. Vypadá moderně a megalomansky, na práci místních nám to moc nepřipadá:-)
V noci musíme hodit přes stan i tropiko, neboť zase prší a to tak, že i pod přístřešek.

Ráno cítím únavu větší než obvykle. Asi po 10km přichází kopec, stoupání má 13% a 400m převýšení. Plahočím se 4km/h a jsem velmi vyčerpaný, je to jasné znamení že něco je špatně. Jedeme dál. Na kopec se vyhrabeme ale chci se hned podívat po nějakém ubytování. V nadcházejících vesničkách nic není. Lidé signalizují, že nejbližší guesthouse je v 60km vzdáleném Luang Prabangu. To už padám vyčerpáním na zem. Martinka mi společně s místními připravují lože v domě u čerpací stanice. Mám problém tam dojít. Mám pocit, že mi shoří hlava. Zároveň se prikrývám dekou, protože se mnou klepe zimnice. Je mi dost mizerně, chtěl bych jet k doktorovi do Luang Prabangu. Beru si i dávku antimalarik, neboť symptomy jsou odpovídající. Martinka se snaží něco stopnout, ale provoz je velmi slabý. Signál nemáme, ale těžko říci, jestli by k něčemu byl. Přijíždí náklaďáček přestavěný na přepravu osob (sawngthaew) jedoucí do Luang Prabangu. Necháváme kola s bagáží u obsluhy benzínové stanice a nasedáme. Tedy, Martinka nasedá, já se naplazím na pryčnu a ležím vedle hromady čerstvých kokosů. Sawngthaew se rozjíždí a mě se ještě přihoršuje. Brní mě ruce a skoro se nemůžu hnout. Vnímám jen, že někde stojíme (sesuv půdy) a že se auta kolem kloužou v blátě. Martinka se při prodlevě snaží stopnout něco rychlejšího, ale nemá štěstí. Usínám.
Do Luang Prabangu přijíždíme po 2h. Hned si bereme tuk-tuk do nemocnice. Je mi už trochu líp, ale stejně nejsme v rozpoložení smlouvat cenu. V nemocnici se mě téměř okamžitě ujímá mladý doktor. Odvádí nás na pokoj, poslouchá a provádí základní vyšetření. Nakonec se domlouváme na provedení rozboru krve, který odhalí případné choroby. Voláme na pojišťovnou.
Rozbor je hotový asi za hodinu. Vypadá celkem pozitivně, není to ani malárie, ani dengue. Vypadá to "jen" na jakousi infekci v těle. Doktor mi dává předpis na antibiotika a vitamíny. Povídá, že bude lepší, když budu odpočívat někde na hotelu, než tady v nemocnici. Soudě dle stavu toalet mu dávám za pravdu. Platíme 420 000Kip za vyšetření a něco málo za léky. Loučíme se a bereme si další tuk-tuk do města...