Makedonie: Kavadarci - Veles - letiště Skopje

Na výjezdu z města ještě zajdeme do nového pravoslavného chrámu sv. Petky, což je přinejmenším dost impozantní stavba. 

Cestou k nedaleké archeologické lokalitě Stobi přejíždíme řeku Crna. Jestliže jsem měl včera ten nedobrý pocit ze zmeškaného koupání v pěkné řece, dnes jej napravím. Voda je čistá a příjemně chladná, mám z ní s přihlédnutím na všudypřítomný nepořádek docela radost. Po koupeli jedeme zpět na most, po kterém mezitím přešlo stádo ovcí s pasteveckými psy, jenž trochu přibrzdilo místní dopravu. 

Zemědělské oblasti máme na kole dost rádi. V těchto místech jsou vinice, ale také ovocné sady - broskvoně, slivoně a také sad plný ořešáků. Líbí se mi velké množství ořešáků po celé naší trase, je to skoro jako v Bosně. Ne, že bych tu trávil volné chvíle louskáním ořechů, jen mám ty stromy prostě rád. Švestky, které zbyly na stromech a na zemi v sadu vedle naší cesty jsou opravdu výborné, skoro jako med v modrém obalu.

Po štěrko-blátivé cestě přijíždíme na archeologickou lokalitu Stobi. Po odjetí autobusu nějaké cestovky tu krom nás nikdo není, což nás překvapuje. Vykopávky se nám dost líbí, zejména mozaikové podlahy nás opravdu zaujmou. Asi bychom tu strávili více času, ale polední slunce nám dává co proto, takže návštěvu příliš neprodlužujeme. 

Pokračujeme údolím Vardaru proti proudu, tedy na severozápad. Znovu se zastavujeme hned v městečku Gradisko na vychladnutí na dětském hřišti. Ono ve stínu je příjemně, kolem 25°C, ale na rozpáleném asfaltu nás slunko ždíme nehorázně. Trochu jsem to očekával už při pohledu na mapu a výškový profil. Nižší rychlost jízdy s vozíkem přehřívání ještě umocňuje. Nejdřív je nevolno mě, později odpoledne Martině. Co naplat, jsme holt tvorové spíš do chládku, museli bychom přes den spát a v noci jet:-) Přemýšlíme, jak si uložit to naabsorbované sluneční záření na později, v takovém prosinci by se dost hodilo. 

S klesající teplotou kolem 16. hodiny začíná růst naše výkonost, je to až vtipně pravidelné. Dojíždíme údolím před město Veles a nabíráme vodu na vrátnici v podniku vedle silnice. Prý jsou to prasečí jatka, ale z venku to tak nevypadá.

Odjíždíme kus po štěrku a vybíráme místo na spaní přímo na vinici. Úplně idylické to tu zpočátku není, ale po přerovnání terénu pomocí nástrojů z doby kamenné je to luxus s výhledem na hvězdy.

Ráno přijíždíme do města Veles. Je neděle, poměrně brzy. Město se zdá být spící, ale po příjezdu na tržnici jsme vyvedeni z omylu. Ani do 3 Lidlů v pátek večer by se nenacpalo tolik lidí jako do tohoto zastřešeného prostoru. Chaos je tu celkem značný. Ale což, kupuji hrozny za 30Kč/kg a další ovoce a zeleninu s těžko překonatelným poměrem cena/kvalita. 

Ve městě ještě navštěvujeme památník hrdinů z 2. sv. války na kopci nad městem. Architektonicky je to docela nápaditá stavba. Poté pokračujeme na sever k nedalekému jezeru Mladost. Dnes je jeden z nejteplejších dnů, dle předpovědi 29°C. Objíždíme břeh s nevábně vypadajícími plážemi a zhošťuje se mě svíravý pocit, že tady se nezchladíme. Před hotelem Romantik zahlédneme bazén. Jdeme se občerstvit do restaurace, doufajíc že nás jako hosty pustí do bazénu. Ovšem bazén je mimo provoz. Alespoň, že jídlo je výborné a také se mezitím objeví pár chlapíků ve vodě v jezeře, takže to jdeme zkusit také. 

Vstup přes podivné řasy není příliš vábivý, ale voda vypadá čistě. "Prostě stačí přejít přes pár rozmočených bochníků chleba a je to", jak to popisuje Martina.

Lezu do vody a koukám na pláž na protějším břehu. "Doplavu tam a omrknu, jestli tam nebude lepší vstup do vody." Vzpomínám si, jak jsem u Ramsko jezera v Bosně trochu podcenil teplotu vody a nazpět kus běžel po pláži, abych se ohřál. To se dnes určitě nemůže stát, voda je v pohodě, slunce svítí a je vedro. Je to necelého půl kilometru, ale už před půlkou jsou docela vlny a po obědě se mi plave dost blbě. Na protější pláži je asi metrová vrstva "rozmočeného chleba", což mě tak znechutí, že se radši otočím a plavu nazpět bez pauzy. Šikmo proti vlnám to jde o poznání hůř. Tedy letos už jsem se popral s většími vlnami před bouřkou na Boleváku, ale ne s plným žaludkem. To houpání na vlnách je na zvracení, skoro jako na lodi...

Vylejzám z vody a Martina mě objímá. Divím se, co se děje. Prý mě nějaký čas ve vodě neviděla a už si začínala myslet, že jsem se utopil. Víťa jí prý uklidňoval, že se má podívat s brýlemi. Moudrý hoch:-D

Odjíždíme od jezera s rozporuplnými pocity. Není mi úplně dobře od žaludku, takže Martina táhne vozík do našeho posledního většího kopce. Nejedeme ale daleko, zakempíme na louce na malém vrchu s pěkným výhledem. Tráva je tu naprosto žlutá. Nevím tedy, jestli se dá nazvat travou, má očividně trochu jiné složení než ty naše travní směsi na zahradách. Místo je to dost příjemné, ani nedaleká dálnice nás neruší. 

Ráno táhne vozík zase Martina. Je mi už o poznání lépe než večer, ale asi se jí to včera zalíbilo a chce mít větší stehna než já. Neprotestuji a užívám si dosyta den dovolené. Kopec nekopec, kolo jede skoro samo. Trasa k letišti po EuroVelo11 je docela fajn, provoz téměř nulový. Také nás těší hezké výhledy a barevná krajina - listnaté porosty se už přeci jen připravují na podzim i tady. 

Ve sjezdu potkáváme staršího cykloturistu na těžko. Ani se neptám, odkud je - první pohled mluví za vše: kolo cykloturistický speciál, 5 brašen Ortlieb, přilba Uvex, pláště Schwalbe - jasnej Němec:-D K tomu hned navrhuje, jestli s ním nechceme sdílet snídani - hned si vzpomenu na Němce Felixe s jeho oblíbeným "share". Frank je taky docela zábavnej týpek. Týden po odchodu do důchodu vyrazil na kole z Německa do Izraele. Zpátky chce jet nákladní lodí, nehledíc na vysokou cenu. Nu jo, proti gustu nelze nic namítat. Trochu tedy posvačíme, Víťa navíc dostane čokoládu. Po rozloučení si všímáme, že Frank objevuje defekt. Vskutku, malý trn si podal i Schwalbe Marathon Mondial. To je docela brutální cestovatelský plášť. Jeho tloušťka je velká, ale na kraji běhounu a v místě mezi jednotlivými výběžky vzorku už prostě tak silný není. Pomáhám mu s rozebírkou a lepením, neb moc mu to od ruky nejde. Nu, kdyby jezdil pár let na věčně sjetých pláštích za desetinovou cenu toho Marathonu tak by asi taky získal lepší grif:-)

Dávám mu ještě jednu duši na rezervu, neb ta co si sám zabalil mu moc neposlouží. Také mu věnujeme naší plynovou kartuši. My už se bez ní dnes obejdeme a jemu ještě chvíli poslouží. Frank je z toho celý naměko, zve nás do Kaselu a na blízký východ a vypadá při tom, že to myslí docela vážně. Kdo ví, třeba si někdy uděláme výlet. Pro dnešek máme přinejmenším hřejivý pocit z příjemného setkání. 

Na dnešní noc jsme si zarezervovali ubytování asi 12km od letiště, abychom tam zítra ráno v klidu dojeli. Podle plánu se tam ale zajíždím podívat už dnes, abych se přesvědčil, že nikdo "neuklidil" naše krabice na kola. Jsou přítomny, leží nedotčené pod krycí plachtou. 

Jedeme tedy k ubytování, konkrétně je to hostel Twins V. V. T v Orešani, který má být spíš farmou než hostelem. Festovní kopec v obci je jen na rozehřátí, neb dnes není takové vedro. Opravdový utahovák přichází až k vlastní farmě, na ten se musím přezout do běžeckých bot a vyhnat Vítka z vozíku, jinak kloužu v tretrách nazpět. Drbu se na hlavě, že jsme nezůstali na rovné louce před obcí...

Hostel na venkově vypadá na 1. pohled jako slušná díra. Nikdo nikde není, tedy kromě jednoho psa. Před domem je běžný místní nepořádek, k tomu dotěrný zabijačkový smrad. Jdeme k hlavní budově s pokoji, venku se vše zdá trochu omšelé a zaprášené. Cedulka s hvězdičkami Bookingu je z roku 2017. Působí to tu dost za zenitem, spíš punk než hostel. Hned si vzpomeneme na Bambiho a jeho squat z Bosny, tedy Hercegoviny...ale to je ještě jiný etalon:-D Drbu se na hlavě podruhé, že jsme rovnou nepostavili stan na rovné louce před obcí.

Po chvilce na nás někdo volá zespodu. Slejzáme tedy k prvnímu domku a zdravíme se s huhlajícím chlapíkem v rozpadajících se kraťasech. 

Říká se, že šaty dělají člověka, ale uvažovat takhle povrchně je podle našeho názoru hovadina:-) Tycho je majitel hostelu. Bude mu tak přes 60 let a rozumět mu je hůře, protože mu chybí dost zubů. Co mu rozhodně nechybí je úsměv na tváři a určité charisma, takže když se povzneseme nad dosavadními pocity, získává si po chvilce naše sympatie. Jen z pozvání na večeři jsme, přiznám se, trochu rozpačití.

Mezitím se zabydlíme v pokoji s balkónem, je překvapivě hezky zařízený a čistý. Měl jsem původně v úmyslu si ve zbytku odpoledne trochu zacvičit jógu a vyklidnit se, ale místo toho si sedám na balkón a dopíjím malou lahvinku 15% Vranacu ze Stobi. Ten bych nerad balil do letadla a na vyklidnění funguje taky dobře:-) Majitel si sedá ke mě na lavici, čímž započne dnešní zajímavá diskuze. 

Z Tycha se vyklube vystudovaný architekt. Prý pracoval 6 let v zahraničí a zdejší soubor stavení postavil sám za peníze, které si tam vydělal. Nejdřív to prý byla "fabrika" na sušení hub, kterou poté přestavěl na hostel. V zahraničí se mu prý sice líbilo, ale na západě Austrálie mu chyběla střídající se roční období. Tady se střídá dost studená zima s horkými léty, logický následek vnitrozemského klimatu. V Anglii se mu asi moc nelíbilo, povídá jen o šedých domech a šedém všem, o jídle, o potravinách co nechutnají jako potraviny, protože neviděly žádné pořádné slunce. S tím se nedá nesouhlasit. Na mou zmínku o Skotsku jen reaguje tím, že tam je to ještě horší a šedivější a že nevidí důvod k tomu bydlet v takové zemi, když může žít tady a jíst dobré jídlo, které si sám vypěstuje. A navzdory jeho výborné angličtině o těch "englishmanech" asi nemá moc valné mínění.

Odebereme se na společnou večeři, kam přichází i mladý Brit a místní pár středního věku ze sousedství. Podává se rakija se salátem. Zní mi to jako celkem brutální kombinace. Prý kdo pije samotnou rakiji je alkoholik, ale se salátem už je to v pohodě. Sami se této poučce přirozeně smějí. Podává se i další chod, kterým jsou pečené papriky plněné směsí rýže a mletého masa. Vše vypěstované a odchované tady. Tycho má asi celkem plechovou hubu, neb feferonky pálí jako čert, ale on se furt směje. Pečené papriky jsou vynikající, Martina je dokonce považuje za nejlepší jídlo, co jsme v této zemi jedli. Já jsem unešený z domácího vína od sousedů, je to zase odrůda Vranac. Je výborné, škoda jím zapíjet tu pekelnou rakiji:-)

Englishmen se odebírá do svého pokoje, sousedé se odebírají zavřít slepice a Martina jde s Víťou spát. Zůstáváme tedy u stolu ve 2 s Tychem. Překvapuje mě, že s trochou alkoholu převládne v jeho řeči pesimismus. Popisuje realitu žití v Makedonii jako v zemi, kde mladí nevidí perspektivu pro život a tak odcházejí za hranice. Platy jsou tu pro ně mizerné. Za Jugoslávie prý bylo podstatně lépe, školství, zdravotnictví, víceméně všechno. Zmiňuji, že tu alespoň neměli po jejím rozpadu válku, ale mír byl prý vykoupen tím, že si Srbové odsud odvezli vše, co mohli. Poté prý nastala velká bída. 

Nejsem schopen posoudit, kde je objektivně pravda, ale je to zajímavá debata. Odcházím zase projednou spát s pocitem, že se doma máme jako prasata v žitě. 

Je dobré si připomínat, že je na světě dost lidí, kteří k nám Čechům vzhlížejí jako ke vzoru. Je dobré si to připomínat, abychom si sebe více vážili. Že jsme toho za pár posledních desetiletí zvládli víc než dost. To je pozitivní závěr:-) 

Tak ahoj Severní Makedonie!