Makedonie: Kičevo - Prilep - Kavadarci

Z Kičeva vyjíždíme za odpoledního pařáku. Navzdory teplu nám to sviští, asfalt je kvalitní a projíždíme rovinou mezi kopci.

Míjíme několik vesnic s tureckými vlajkami, mešitu s nezvykle zlacenými vrcholy 4 minaretů a zrušenou prodejnu Beko. Zrovna ráno jsem četl o etniku Torbešů, nebo také Makedonských Turků, což by měli být islamizovaní Slované mluvící makedonsky. Tedy podobný princip jako u Bosňaků v Bosně a Hercegovině - původní obyvatelé, jež za turecké nadvlády přejali islám. Ti by měli obývat některé vesnice v tomto regionu. Nicméně jejich spojitosti s dnešním Tureckem příliš nerozumím. 

Před Makedonským brodem se musím držet v těsném háku za Martinou, ve stinném údolí kolem říčky Tresky drtí takové tempo, že se i tachometr diví. Průměr 20,3km/h už jsme s vozíkem dlouho neměli, jestli vůbec kdy. 

V Brodě jen dokupujeme vodu a vyjíždíme za město. Tam stavíme stan na louce u řeky. Je tu spousta máty, cítíme se tedy úplně svěže:-) 

Ráno je rekordních 3,5°, zima je ještě při výjezdu v 8h (6°C), ale nijak nám to nevadí. Navíc začínáme stoupáním s převýšením 330m a téměř konstantním sklonem 7%. Docela mi to sedí, zvládáme ho za 50min. Po rychlém sjezdu přijíždíme na otevřenou planinu lemovanou zvláštními vrcholy. Panuje tu čilý traktorový ruch. Míjíme hořící skládku, později i větší vypalované pole. Přijeli jsme na pláň využívanou zejména pro pěstování tabáku, což je docela cítit i ve vzduchu. Vesnice, které míjíme, ale nepůsobí jako vrchol balkánského rozkvětu. Holt příjmy z tabákového průmyslu jdou asi jinam než samotným zemědělcům. Míjíme i specifické fóliovníky, kde se jednotlivé listy suší - navlečené na provázku. Nechtěl bych se živit navlékáním tabákových listů na provaz, musí to být nezáživná práce. 

Na levé straně v dáli před námi se tyčí parádní vrchol - Zlatovrv, jenž převyšuje planinu o nějakých 800m. Z dálky by se dal tvarem přirovnat snad i k Materhornu, je to opravdu pěkná špička. 

Dojíždíme pomalu do města Prilep. Nejdříve se zastavíme na dětském hřišti na sídlišti, neb to slibujeme Víťovi už pár desítek kilometrů. Poté se přesouváme na oběd do "kebapčilnice Izgrev". Čevapčiči se makedonsky nazývají kebapy. Nebýt vedra a kouře, byl by to dobrý podnik. Dávám si výbornou telecí polévku (teleška čorba), ta má základ z osmažené nastrouhané zeleniny, asi jako se dělá na svíčkovou. Salát je také fajn, zato kebapy mě tu příliš nezaujmou. 

Město působí jako zvláštní mix. Je tu více podivných lidí než jinde, půlka "náměstí" je nablýskaná, na té druhé to vypadá spíše jako před vlakovým nádražím. K Víťovo radosti je tu rozprašovač vody na zavlažování trávy, takže po chvíli po náměstí pobíhá jedno naskrz promočené dítě. 

Když pomine odpolední horko, vyjíždíme směrem k místní dominantě, kterou je pevnost krále Marka na výrazném vrcholu nad městem. Přesněji je to 300 výškových metrů nad městem. Stoupání a povrch závěrečného úseku mě nutí namotivovat Víťu k pěší chůzi, jinak bych soupravu kolo-vozík po tom štěrku ani nevytlačil. Nakonec kempujeme poblíž sedla pod vrcholem, neboť tma padá rychle a rovina na vrcholu je nejistá. 

Ráno se jdeme podívat nahoru na zbytky rozsáhlé pevnosti. Kopec je od úpatí posetý balvany různých velikostí a tvarů. Při lezení po těchto bouldrech narážíme na výborně maskovaného hada. Dle pozdější internetové analýzy se jedná o užovku hladkou. Svým výrazným zbarvením ale jakoby říkala:" dejte si pozor". Zrovna dnes ráno jsem si říkal, že pocitová hadovitost okolí našeho stanu je dost vysoká:-)

Z věže pevnosti je pěkný výhled na město a hlavně krajinářsky zajímavé okolí. Prý se tu kdysi točila Planeta opic. Nejvyšší místo s věží je pěkně vzdušné. 

Při sjezdu dolů ještě zajíždíme do pravoslavného kláštera sv. Archanděla Michaela. Leží na horním okraji města a působí na nás jako veskrze příjemné místo. 

Za Prilepem na nás čeká výjezd na sedlo Pletvar. Je to první část asi 50km úseku, kde neočekáváme žádný obchod, takže se trochu zásobujeme na tržnici a v pekárně. Ve výjezdu je ta další váha ve vozíku docela poznat. Je to jedno z těch stoupání, které si asi budu chvíli pamatovat. Protivítr je nepříjemný a provoz celkem silný, jedeme docela pomalu. S postupujícím stoupáním se moje pocity zlepšují, myslím, že stehna dnes trochu roztáhnou lemy cyklokraťasů:-)  Nahoře jsme za 2h (350m převýšení) a Martina nevypadá příliš svěže. 

Ve sjezdu potkáváme dvojici Dánů na kolech. Vypadají o dost vymazleněji než my, asi jako Dan s Táňou. Na svých gravelech míří do Athén. Fotím si jejich systém brašen, který se mi líbí, byť při hlubším zamyšlení v něm vidím jen pár drobných výhod, a taky pár nevýhod. Chvíli se bavíme a pak pokračujeme v dlouhém sjezdu z 1000mnm do 200mnm. Kromě jednoho úseku je to super. 

V nížině míjíme první vinice a hned se shodneme, že na nás působí o dost líp než tabáková plantáž. Ne tak už vyšší teplota, která tu panuje. Je to celkem dlouhý den, ale ve výsledku jsme dnes rychlejší, než jsme čekali. Nakonec dojedeme až do města Kavadarci, místního centra vinařství. Při šlapání do posledního dnešního stoupání si už připadám jako stroj na přeměnu energie, takový bezduchý chemicko-mechanický měnič.  

Za sedlem chvíli vydechujeme, načež u nás zastavuje auto. Pán se ptá klasicky odkud jsme, poté pokyvuje a dává nám velký trs vína. Nevím, jestli by reagoval jinak, kdybychom řekli že jsme odjinud, ale potěší nás to dost. Hrozno je navíc neskutečně sladké. 

Po příjezdu do Kavadarci se cítím, jakoby mi někdo shodil hlavní jistič. S 57km a 600m stoupání je to náš nejdelší denní nájezd makedonského putování. Marťa jde s Víťou do obchodu a já si sedám na čaj a čumím do blba. Ale je to asi dobrá regenerace, neb o hodinu později už jsem docela svěží, zatimco Martina vypíná. 

Po večeři se jedeme ubytovat, neboť jsem asi v těch kopcích vyměkl a mám chuť na teplou sprchu. Apartmán je "garážového typu" - dá se tu zajet koly rovnou do pokoje, což nám dost vyhovuje. Má zajímavě vyřešené i některé další detaily, např. před vchodovými dveřmi se nachází betonová podlaha balkonu přímo v úrovni hlavy. Nu což, sehnout se zvládneme. Jen ten malinký boiler nám úplně nestačí, takže mám nakonec místo teplé sprchy večerní otužovací seanci.