Makedonie: Národní park Mavrovo a okolí
Z vesnice Vrutok vyjíždíme brzy ráno, čeká nás delší stoupání k přehradě Mavrovo (1250mnm). Začínáme polní cestou, kterou se dostaneme na hlavní silnici na jih. Místy tlačíme ve 2, Víťa jde s námi pěšky. Ale kopec mě tak nestraší jako občasné trnité větve a další ostružiní pres cestu. Tohle je rozhodně region kde by se hodily bezdušové pláště s mlíkem.
Po hlavní to docela jede, sklon kolem 5-6% je perfektní. Docela mi to i šlape, což mě překvapuje po pouhém dni gastroturistického odpočinku. Svačíme na kótě 1000mnm, na skládce-odpočívadle. Člověk si připadá až divně když obal od tyčinky strčí do brašny.
V 10 30 přejíždíme vrchol kopce, s průměrem 7km/h:-) Mám celkem radost, protože se necítím ani unavenej.
Nádrž Mavrovo objíždíme po východní straně a hned co to jde sjíždíme k vodě. Je to paráda. Žádný lidi, psi, docela čisto a konečně voda ke koupání. Fouká dost studený vítr, ale koupel si nenecháme ujít. Víťa si hraje a je to celkově příjemná zastávka. Nízká tráva nad jezerem v tomto místě tu trošku evokuje střední Asii. Perfektní místo pro kempení, leč potřebujeme něco nakoupit takže odpoledne pokračujeme v putování. Cestou na jih zdravíme pár divokých psů a trochu se smažíme na slunku. Obec Mavrovo je skoro liduprázdná. Lyžaři ještě nepřijeli, letní dovolenkáři už jsou povětšinou pryč. Na sezónní osady jsem nebyl nikdy moc žhavej a tahle není výjimkou.
Dáváme si omelety ve snad jediné otevřené hospodě, s výhledem na jezero je to pěkná zastávka. Navíc trochu dobijeme eletroniku:-) Chvíli přemýšlíme o ubytování, ale nomádské instinkty převládnou a před setměním vyrážíme po západním břehu kousek na sever. Procvičíme si hlasivky na další tlupu psů, tihle jsou docela nepříjemný.
Stan stavíme na pláži kousek od vody. Úplněk se odráží na hladině, otevíráme dvojku makedonského vína a ani ho nedopijeme, protože Víťa má mrzutou chvíli.
Ráno je zataženo z čehož mám radost. Vyrážím sám nalehko omrknout prostředí nad hranicí lesa. Stoupání směrem na Galičnik je celkem výživné, kolem 10% průměr, ale ve 12°C a nalehko je to fajn. Nad lesem ve výšce cca 1750mnm jsou pěkné výhledy. Zvlněné travnaté pláně místy porostlé jalovcem, nějaké ty skály a vrcholy přes 2000. Obzvlášť pěkný je výhled na severozápad: zalesněné údolí, za kterým se vypíná majestátní zubatý hřeben - Golem Korab (2764mnm).
V poledne sjíždím zpět na pláž, zabalíme a vydáváme se na sjezd skrz údolí řeky Radiky. V něm panuje větší zime než nahoře u jezera, neboť je dost hluboké a na dno se slunečního svitu dostává jen poskrovnu. Pocitově je to zajímavé, jako kdybychom zkopce odjeli od moře na hory:-)
Z údolí samotného mě večer bolí za krkem, to jak pořád kroutím hlavou nahoru. S každou zatáčkou přichází jiná skalní scéna. Paráda a k tomu ten chlad...
Jedna jeskyně ve skále vypadá dost podobně jako místo, kde Adam Ondra vytváří a následně přelézá nějakou zrůdnou sportovní cestu v dokumentu "Balkánem nahoru a dolu s Adamem Ondrou".
Odpoledne objevujeme plácek na spaní pod klášterem St Jovan Bigorski. Tam se chceme podívat, ale vyrážíme pěšky, aby měl Víťa nejakou aktivitu. Klášter předčí naše očekávání, je to velkolepé dílo. Architektura, botanika, i zasazení do okolí je parádní. Před 1000 lety si rozhodně dali záležet, kde ho vystaví. Na protější straně údolí ve vesnici v podobné výšce stojí mešita, aneb zajímavý výsledek složitých dějin Balkánu.
K rovnému plácku pro stan vede úzká travnatá cesta s malým brdodem. Na ní leží výtvor, který dost jasně připomíná medvědí exkrement. Na noc jde tedy všechno jídlo pro jistotu na šňůru na strom.
Ráno teploměr ukazuje 6,5°C, čemuž ani nechceme věřit. Ve stanu je výrazně tepleji, což je hodnotná satisfakce za mačkání se ve 3 v malém stanu:-)
Ale hned ve výjezdu do obce Rostuše odkládám snad 3 vrstvy oblečení. Stoupání přes 10% zahřeje rychle. Cílem je pravoslavný kostelík nad údolím, také obchod a kavárna. Příjemná to zastávka. Městečko si žije svým životem. Je sobota dopoledne, vzduch voní pečenými paprikami, základem pro ajvar. Přípravu vidíme hned na několika dvorcích. V kavárně je veselo,
místní chlapíci se poplácávají po ramenech a objímají na přivítanou. Poté se vybavují a hrají karty. Víťa se nejprve dívá na nějaký animovaný filmík pro děti v makedonštině, posléze ho zaujme místní kočka. Mě zase zaujme, jak jeden z pánů kočku odkládá na kapotu auta jiného chlapíka:-)
Vyrážíme pěšky na procházku k nedalekému vodopádu Duf. V údolí, nebo lépe řečeno kaňonu panuje vlhko a chlad. Je to krásná procházka po pěšině ve svazích s vodopádem jako třešničkou na dortu. Není tu skládka takže malá koupel je povinnost:-) Tímto zdravíme Adama Ondru, neboť bez shlédnutí jeho lezeckého dokumentu bychom sem asi nešli:-)
V obchodu na návsi zlepšujeme stav zásob, Víťa navíc dostává sušenky a vodu jako dárek. Vyrážíme na oběd do nedaleké restaurace v obci Janče. Tedy nedaleké, ale na druhé straně údolí. Stoupání o 15% tlačíme, na poledním slunci to není moc příjemná chvilka. Ale vyplácí se, protože návštěva tohoto podniku je trefa. Stinná terasa, perfektní výhledy na okolní hory, dobré jídlo, zásuvky a kohoutek s vodou před budovou. Dokonce bych si uměl představit tady strávit delší čas než pohodový pozdnější oběd. Tímto zdravíme Adama Ondru podruhé, protože bez shlédnutí jeho lezeckého dokumentu bychom sem dost určitě nezajížděli:-)
V podvečer vyrážíme zdolat první část stoupání přes hory směrem na město Kičevo, neb o 900 vertikálních metrů nahoru na jeden zátah nestojíme ani my, ani Víťa.
Kempujeme poblíž obce Gari, v 19h je 8°C.
Od jezera Mavrovo k tomuto místu jsme ujeli jen asi 40km, jenž by se daly zdolat během chvíle. Jsme ale rádi, že jsme si na tuto lokalitu vyhradili čas. Tolik rozličných a zajímavých míst by byla škoda vynechat.
V noci se mi nespí dobře, pocitová medvědovitost našeho plácku je dost vysoká. Navíc slyším hlasité prasknutí z místa, kde jsem pověsil jídlo na strom. Nu ráno tam taška stále visí, ale shodujeme se, že budeme v debatách nazývat medvěda jezevec, bude se nám pak lépe spát:-)
Zajíždím nalehko do vesnice Gari pro vodu, hned poté najíždíme na štěrk a začínáme stoupat, prostě správné nedělní ráno:-D Několik úseků je hrubě kamenitých, ale celkově se nejede špatně. Stoupání je rozumné, kolem 5-6%. Jen posledních 100 výškových metrů je 9% bonus na závěr:-D Sedlo je 1500mnm, dopoledních 13km zvládáme s průměrem 6,6km/h. V 11h je tu 18°C a příjemný klid jako bonus.
Sjezd už ale bonusový není, je spíš z kategorie "nemusíme absolvovat znovu". Povrch je rozbitější, sklon místy strmější. Průměrná rychlost samotného sjezdu je cca 13km/h. Jet rychleji už by bylo na limitu pro vozík, nemluvě o Víťovi.
Příjezd po hlavní silnici do Kicheva není vzhledem k provozu zrovna příjemný. Kousek jedeme po malé paralelní silnici, ale jelikož vede přes 3 výstavní mini-skládky po obou stranách silnice tak to není úplný upgrade trasy. Nohy naštěstí docela jedou, ale dnešní odpoledne chytám chvilkový cestovní splín, kdy se člověka zmocní odpor k místní kultuře. Naštěstí netrvá dlouho.