Makedonie: Skopje - Tetovo

23.9.2023

Příprava kol, vozíku a všech zavazadel do krabic v týdnu před odletem je klasická noční můra hodná co nejrychlejšího vytěsnění z hlavy. V opačném případě bychom už nikdy nikam s koly neletěli. V den D ale máme 3 krabice po 30kg připravené, to je veskrze pozitivní stav. 

Na Norimberském letišti se moc nepočítá s tím, že se někdo stěhuje letadlem. Vozíky příliš nepomohou, takže se docela zapotíme. Holt kdo si připlatí za sportovní vybavení ať si zasportuje. Navíc pracovníci Wizzairu mají času dost, takže celý odbavovací proces je i přes náš včasný příjezd docela stresující.

Martina má z letu menší obavy než dříve, nebo to líp hraje. Víťa je v pohodě, dělá sice trochu brajgl, ale lepší než kdyby se bál. 

Večerní vybalování ve Skopiji v hale vedle karuselu je ve stylu "početná cikanská rodina vybalila kufry". Strašnej bordel. Nechápu, kam se to na ty kola může vejít. 

Dělá mi radost, jak se mi daří ty 3 mega bedny nastrkat bez zničení do sebe, hodit na vršek vozíku a ještě se s nimi rozjet. Projíždíme s tím vehiklem kolem taxíků kousek od letiště na předem vytipované místo. Tam krabice shodím a překryju plachtou proti dešti. Doufám, že je tu před odletem zase najdeme. Zem je tu neskutečně vyprahlá. 

Odjíždíme asi 10km od letiště. Cikády ševelí, a vzduch je teplý. Přes den tu hlásili asi 34°C. Moje nohy docela žijou, což mě vzhledem k virózkové anabázi v posledních 2 týdnech překvapuje. Občas zacítím vůní fíků. Míjíme pár potulných čoklíků a jednu nebo dvě smečky. Při setkání s nimi mě udivuje, jaký spurterský potenciál tu Martina předvádí:-). 

Silnice moc příjemná není, prostředí mi trochu připomíná některá místa v Asii, ale je to spíš neurčitý pocit daný tmou a pozdní hodinou. 

Kempíme na louce na předem vytipovaném místě. To se povedlo, letecké mapy jsou k nezaplacení. Letiště v noci slyšet není, psi a diskotéka už trochu jo. Na první den to byl dnes večer celkem dobrej punk. 

Ranní jízda vstříc Skopiji přináší intenzivní pocity. Asie ani ne, spíš čistokrevný balkánský bordel. Hodně se nám vybavujou obrazy z Albánie, kde jsme byli v létě 2014. Jestliže Martina bývá první dny na cestách zaskočená změnou prostředí, tak dnes jsem i já vyplesklej z toho všeho co vidíme.  Rozdíly životní úrovně lidí tu jsou evidentně dost velké. Sem tam pěkné sídlo, okolo nehorázné barabizny. Potulný psi, drahá auta i jezdící vraky, cyklisti na pěkných silničních kolech a občasný výmol, kde by si jeden zlomil zápěstí. Míjíme pár nových 36-patrových budov, vedle zástavba poslepovaná z toho, co zrovna bylo po ruce. 

Jo, je to osvěžující vytáhnout paty z domu a překročit hranici všednosti. 

Včera večer jsem byl trochu vyšťavenej při foukání všech pneumatik, takže jsem počítal s tím, že je dnes ještě trochu přifouknu. Ale jestli pojedeme příští dny stejným bordelem jako dnes, tak je spíš ještě vyfouknu. 

Na kopci jižně od města se tyčí velký kříž, v noci byl hezky vidět i při přistání z letadla i posléze ze země. 

Skopje je v neděli dopoledne hodně klidná. Většina obchodů je zavřená, takže nám kručí v břiše. První burek s jogurtem si dáváme až v krámku u hlavního nádraží. Místní poměry nám také hned připomenou, kde se to nacházíme. Zbytky jídla, které slečny u vedlejšího stolu nesnědly je hozeno na zem psům hned před venkovním posezením. Tahle úklidová četa ale funguje dobře, protože zbytky zmizí během 2 minut:-) 

Je kolem 10h a vlakové nádraží je liduprázdné. Na nástupištích není ani noha, ani vlak. Pocity  ještě podtrhuje mimoňská architektura. 

Centrum města, celé nově vystavené, působí trochu kýčovitě. Pěší zóny, aleje stromů a celková prostornost je docela příjemná, to se musí nechat. K tomi pevnost nad městem, řeka Vardar a stará turecká ctvrť. 

Ale když projíždíme 500m odtud kolem všech těch bídných zákoutí, člověk chvíli přemýšlí, co tu najednou dělají ty sochy, mramorové kašny a naleštěné budovy. 

Ubytováváme se a unavujeme Víťu docela dlouhou procházkou. Tahle taktika se vyplácí. Večer natrefujeme fajn restauraci, dávám si tavče gravče (zapečené fazole) a Skopsko pivo, Martina rizoto a ještě makedonský salát. Víťa na mě usíná, pivo nám chutná a do toho spouští živá hudba. Tohle si fakt užíváme. 

Příští den ráno kupujeme 2 místní simkarty (A1) a šroubovací kartuši na vařič (v obchodu outdoor.mk). Projíždíme Skopijí po obstojené cyklostezce směrem na západ. Už asi po 10km střídá cyrilici latinka s přehláskami v nápisech a černé orlice na rudých plátnech nahrazují makedonské vlajky. Tady na západě převládají Albánci. 

Obě etnika ale rozhodně spojuje stejný způsob nakládání s odpady. Kolem silnice se rozprostírá liniová skládka jenž nemá začátku ani konce. 

Placáme si s dětmi v malém stoupání a odbočujeme ze zvědavosti do vesnice Raduša. Usedáme na chvíli na ulici na kafe. Víťa dostává lízátko:-) Přijde k nám i jeden česky mluvící Albánec, žil prý v Děčíně. Chtěl za nás zaplatit útratu, jenže to už prý udělal pán od vedlejšího stolu. Hezké uvítání. 

Na dětském hřišti, jež vypadá trochu jako skanzen necháváme naše dítko chvíli vyblbnout. Jsou tu i 4 místní děti. Když odjíždíme, Víťa jim říká, ať to dílo dostaví a že se zase někdy uvidí. Tak asi budeme muset někdy přifičet znovu:-) 

Před námi se tyčí hradba pohoří Šar Planina. Přes vrcholy se převalují cáry oblak, což ještě umocňuje majestátnost hor. Převýšení od úpatí na  vrcholy je tu kolem 2000m. Naše cesta vede zdánlivě kolem řeky, v realitě je to samá zatáčka a stoupání střídají krátké sjezdy. Moc mi to nesviští, ale aspoň je na co koukat. Počasí je parádní, sem tam prosvitne slunko ale fouká a je moc příjemně na jízdu i na zevlení. 

Stoupání od Vardaru je okořeněné prudkou strání, takže v místních poměrech perfektní místo pro založení pořádné skládky. Smrad hořícího odpadu nám připomene Albánii, ale chvilku mě napadá i srovnání s Nepálem... to už je dost zlý. 

Vyjíždíme do obce Nerašte. Je celá vydlážděná zámkovkou a není tu málo honosných domů. Rozhodně nepůsobí jako nějaký konec světa.   Nakupujeme a nedlouho poté stavíme stan na louce pod silnicí. Stmívá se kolem 18 30. Jsem docela vypnutej. 

Během vaření večeře prochází kolem pán, gestikuluje sice pozitivně ale taky nějak kroutí hlavou. Později přichází s mladším překladačem. 

To už chápeme, že nám nabízí nocleh u nich na farmě. Prý pro naší bezpečnost, neb tu žijí také medvědi. To nás nepřekvapuje. Vážíme si nabídky ale zůstáváme na místě. Jsme dost unavení a po večeři jdeme spát. 

Celou noc štěkají psi. Malý podvraťáci i ty pastevecký telata. Pokaždé z jiné strany, takže si představujeme, jak medvěd přelézá od jedné farmy k druhé:-D

Příštího dne dojíždíme do Tetova. Je to vcelku rušné město, sehnat by se tu dali ledacos. Zastavujeme se v parku mezi mešitou a starým kostelíkem přeměněným na galerii plnou mozaikových obrazů. Shlédneme i dervišský klášter o kousek dál. Kolem poledne začíná být docela teplo, vyrážíme na jih směrem na Gostivar.