Den v Laosu pohledem Martinky, aneb nejsme na dovolené

V noci nás budí bubnovaní deště o střechu chrámu, za pár sekund se spouští neskutečný liják. Chrám, který se stal pro dnesni noc naším přístřeškem, má plechovou střechu, tudíž proudící voda přehluší i okolní hřmění. Vnitřek stanu musíme posunout více do středu místnosti, jelikož poryvy větru zanáší déšť na podlahu. Ráno se mi tradičně nechce vstávat, budík zvoní neúprosně v 5 hodin. Znovu usínám, k Martinově nelibosti. Jó vím, že ráno se jede nejlíp, ale taky vím, že se nejlíp spí. O hodinu déle vykukuji ze stanu a před Buddhou již sedí tři malí rozespalí a do roucha zachumlaní mniši. Martin cvičí Pět Tibeťanů, kluci ho se zájmem sledují a některé pózy napodobují. Rychle se stříkám repelentem, abych zamezila náletu krvelačného hmyzu. Odskočím si na "toaletu", ale ostatní mytí nechávám na jindy. Přístřešek, který slouží zároveň jako záchod i sprcha s umyvadlem vypadá dost "jetě". K snídani pojídáme výtečné banány s vodou. Balíme v běhu věci, neb stále prší. Ještě jedna fotečka stydlivých klučinů v afrikánových hábitech a vyrážíme. Po prvních metrech narážíme na otevřenou vývařovnu s nabídkou pečené půlky kuřete. Klapne i rýže, paráda. Místo příboru máme ruce, lepivá rýže se perfektně tvaruje do kuliček. Posilněni vjíždíme na rozblácenou silnici, která má sympatickou antukovou barvu. Martin je konečně ve svém živlu, vyhýbá se mrštně a rychlosti sobě vlastní hlubokým kalužím. Zprvu ho s nadšením následuji a proháníme se navzájem s dětmi jedoucími kolmo do školy. S břibyvším blátem a kalužemi na silnicích ubylo aut, naopak přibylo úsměvů a pozdravů od místních. Po dalších kilometrech se přestanou objevovat i dřevěné příbytky a šineme si to pouze bujnou vegetací, se kterou krásně kontrastuje oranžová cesta. Pak se ke mě dostavuje příjemný pocit blaha z jízdy a krásné přírody, ač z ní mám opravdu velký respekt. To když se například objeví rozjeté tělo nějakého hada na cestě. Postupem času, zvyšující se teplotou a vody prošlé mými póry střídá dobrý pocit únava, vyčerpanost a naštvání z toho, že mi Martin ujíždí. Kolem 10 hodiny začíná být tradičně nesnesitelně a sem tam se dostavují pocity na omdlení. Po 30 kilometrech sjíždíme na asfalt, pohoda! Zastavujeme se u prvního krámku na pivo a chemický čaj z petky. Jen tak sedíme a zíráme :-) Ještě nás dnes pár kilometrů čeká, takže do sedel a slunku vstříct. K polednímu zastavujeme u silnice na něco k snědku. Snažíme se dozvědět, co tu usměvavá a stydlivá paní vaří. Nakonec se nám donese na stůl polévka s nudlemi, masem, rybími kuličkami a sraženou krví. Na talířek nám paní servíruje mátu, fazolky a nakrájené limetky. Krmě je to opravdu chutné a horké, tudíž se dostavuje další vlna potu. To, co máme v polévce, běhá pravděpodobně kolem nás. Doufám tedy s výjimkou psů. Začínáme být v útlumovém módu, slunko praží a my jsme hotoví. Po krátkém šlapání využíváme k odpočinku přístřesek ze dřeva, kterých je po cestě mnoho. Martin doplňuje zápisky a já usínám. Po probuzení se cítím ještě hůře. Nejlépe je člověku při jízdě, protože to alespoň fouká. Lejeme do sebe litry vody, které prokládáme iontovým nápojem. V malátném stavu došlapem konečně čtvrté hodiny, kdy se slunko slituje a trochu zmírní svůj žár. Potkáváme první "bílé huby" na motorkách po třech dnech. To považujeme za dobrou bilanci. Dnes spíme na vyvýšeném přístřešku a jíme nudle s čokoládou. Hojně se sprejujeme repelentem, stavíme vnitřek stanu a poté už nás čeká jen úsporné mytí žinkou. Asistence druhé osoby je velmi vítaná, neb má důležitou úlohu odháněče hmyzu. Martin hlásí teplotu vzduchu "28". Nevím tedy, zda omdlívám nebo usínám, zkrátka nejsem v bdělém stavu.