Francie - Provence II. - Alpy (Provence-Alpes-Côte d'Azur)

Od města Sisteron pokračujeme na severovýchod klidnými údolími. Objevuje se tu opět "normální" tráva a v krajině se celkově vyskytuje více zelené barvy. Denní maximum je "jen" 26,5°C, ale obloha je celý den čistě modrá a slunce docela intenzivní (nadm. výška 600-1000mnm). Provoz je zanedbatelný, stejně jako podíl turistů mezi lidmi. Poblíž Faucon du Caire míjíme rozsáhlé sady jabloní a o kus dál skalní masiv s nainstalovanou via ferratou. V infocentru pod ní dokonce půjčují vybavení (12eur komplet), ale Martinka se na ní příliš netváří a také je už docela pozdě. Využíváme alespoň přítomnost počítače a také dobíjíme baterie. Večer kempujeme vedle osamělé vinice s krásným výhledem v 900mnm.

V noci je příjemný chládek, takže se dokonce prikrýváme spacáky:-) 

Ráno sjíždíme pod hráz přehrady Lac de Serre-Poncon. Místní energetická společnost EDF tu má návštěvnické centrum, u kterého se zastavujeme. Tak jako jinde i tady je zřejmé, že tento sektor netrpí přehnaně skromným rozpočtem:-) Vodní dílo je fakt dílo, je to údajně největší evropská přehrada se sypanou hrází. Rozdíl ve výšce hladin je asi 130m a maximální elektrický výkon 360MW. Dál naše cesta vede do výšin a my začínáme litovat hodinové zastávky, neboť chladný ranní vzduch je pryč. Výhledy na přehradu jsou ale nádherné díky neuvěřitelné barvě vody. Přejíždíme sedlo v 1100mnm a ochlazujeme se v rychlém, ale příjemném sjezdu. Motáme se ještě chvíli v Chorges kvůli zásobám vody a před 4h skáčeme do toho tyrkysového divu. Osvěžující, skoro jako třetinka Budvara:-) Vaříme těstoviny a dojíždíme po větru po neuvěřitelně rozpálené hlavní silnici do města Embrun. Štíty lemující údolí rostou na výše, dojeli jsme do pořádných hor. Severozápadně odsud se rozkládá rozlehlý národní park Écrins.

Dnes máme domluvené spaní ve městě, nakupujeme a jedeme na danou adresu. Vítá nás Philippe se svou dcerou Lisou. Philippe je velmi vřelý chlapík, pracuje jako sportovní instruktor na univerzitě. Těžko odhadnout jeho věk, neboť vypadá velmi vitálně. Byt je velmi příjemně zařízený, dominují tu dřevěné doplňky a velký balkon s výhledem na hory. Na zdech visí několik exotických exponátů, neboť Philippe žil 5 let ve Francouzské Guyaně.

Večeříme spolu s dalšími členy "warmshower komunity", Isabelou, Fabricem a Lorian. Večeře má 4 chody, předkrm (kousky melounu a mrkve), hlavní chod (čočka se zeleninou), sýrový talíř k vínu a dezert na závěr (něco téměř tekutého na kokosovém podkladu). Všichni přítomní jsou docela zcestovalí lidé, ale nikdo z nich nikdy nebyl v části Evropy, kterou i 27 let po pádu opony nazývají východem. Je to zajímavá diskuze, mají nám podobný smysl pro humor. 

Dostáváme tipy kam do hor od Fabrice, který kromě učitele pracuje i jako horský vůdce. 

Ráno v rychlosti nahlédneme do nedaleké katedrály a poté na řeku z přírodního balkonu (centrum města je na útesu nad řekou). Fabrice s Lorian nás odváží i s koly pod horu Méale, kam se dnes chystáme vyťapat. Původně chtěli jít s námi, ale nakonec upřednostnili odpočinek před začátkem školního roku. Je nutné zmínit, že tu se při vítání a loučení ocicmávají i pánové. 

Výstup na vrchol je velmi příjemný, cesta se poslušně klikatí lesem, takže je i docela příjemně chladno. 800 výškových metrů zvládáme ve velké pohodě, naše kondice je výborná. Z vrcholu (2426mnm) je nádherný panoramatický výhled. V okolí jsou samozřejmě i větší kopce, ale my jsme v horách trochu limitováni našimi lehkými polobotkami. Okolí je docela suché, ani tří- až čtyřtisícové vrcholy Écrins neukazují z jihu příliš sněhu či ledu. Zůstáváme na vrcholu dlouze, chvílemi pozorujeme supy kroužíci po vymetené obloze. 

V sestupu je vedro, ale dehydrataci zaháníme výborným malým melounem. 

Sjezd vede částečně po nezpevněné cestě, kde se Martince snažím vysvětlit, jak na to. Zdá se, že jí to dělá radost. Následující sjezd po asfaltu je nepříjemně prudký a horký. Na poslední chvíli nakupujeme a nacházíme místo na spaní u řeky Durance jen kilometr od Embrunu. Před stavením stanu vytrháváme kleštěmi zákeřné pichlavé rostliny ze země. Koupel před spaním je velký luxus. 

Příští den vyjíždíme v 9 a zpočátku si užíváme cestu údolím na sever po menší silnici. Dokonce má i své jméno, v překladu cesta po balkonech Durance. Při jízdě cítím nepříjemnou bolest v úponech chodidel ze včerejšího výšlapu. Tělo už si zřejmě odvyklo chůze:-) Ve stínu se jinak jede krásně, ale to netrvá dlouze. Zdržujeme se nákupy, potřebujeme opalovací krém a zásoby jídla na 2 dni. V plánu máme zajížďku k národnímu parku Écrins a další ťapání v horách. 

V údolí Durance obědváme a dopřáváme si malé osvěžení poté, co se naučím manipulovat se zavlažovacím dělem:-) Na nedalekém letišti je dnes živo, do vzduchu jde jeden větroň za druhým. 

Výjezd do vesnice Champcella je jako cesta do pekla. Je to jen 300 výškových metrů, ale je to žhavých 300. Slunce je dnes v neuvěřitelné formě. Paprsky se opírají do silnice snad úplně kolmo, jako kdyby chtěly zapálit asfalt a vše co se po něm plazí. Po stínu ani památka. Bio zátěž musí být tak 5:-)

Krátkým vysvobozením je jen tekoucí ledová voda v každé následující vesnici. Odbočujeme doleva a jedeme nahoru do údolí Dormillouse. Cesta je to krásná, ale mám pocit, že po dalších 5 minutách na slunci mi musí explodovat hlava. Martinka dnešek popisuje jako nejhorší dosavadní den v sedle. Na tachometrech máme večer jen 45km a 1100 výškových metrů k tomu. Dojeli jsme na konec údolí k hranicím národního parku. 

Parkoviště je nabyté auty. Mimo jiných zákazů je tu zákaz stanování. Zajímavé je, že uvnitř parku je povoleno nocovat od večera do ranních 9h, ale jen na místě nejméně hodinu chůze od hranic parku. Tam se s koly nevyhrabeme, takže se utáboříme tajně v lesíku opodál. Dávám si koupel v řece, která je až nepříjemně ledová. Užíváme si pozdní svačinu, především salát z červené řepy. Nechávám v řece chladit pivo, abych na něj po zbytek dne zapomněl a někdo nám ho mezitím uzmul. 

Ráno nás budí zvuk traktoru, který po nedaleké pěšině tahá klády. Není nad to vybrat ideální místo na stan pro odpočinkový den:-) Nezmiňuji raději, že kempujeme jen pár metrů od mršiny. Alespoň jsme docela dobře maskováni díky skvělé barvě tropika našeho stanu Jurek. 

Odpočinkový den trávíme relaxováním u řeky. Dopisuji deník, Martinka háčkuje a čteme si Tomášovo zápisky z jejich putování po Andách. K večeru se jdeme projít kousek nahoru, odkud je pěkný výhled na vodopády. Štíty vysoko nad námi ukazují nádherné vertikální vrásnění. Tady to není na 2 noci, tady by to chtělo pořádný přechod na těžko alespoň na týden...

Ráno vstáváme v 5, abychom zvládli výstup v ranním chládku. Rozhodně se to vyplácí. Během stoupání si užíváme východ slunce a nádherný klid. Nikde ani noha. Vystupujeme asi 1000 výškových metrů k jezeru Lac de Faravel. Nádhera. Odolat koupeli je nemožné. Pokračujeme po vrstevnici k dalšímu jezeru Lac de Palluel, kde potkáváme první lidi. Koupel druhá trvá výrazně déle, Martinka se přidává a dokonce si trochu zaplaveme. Voda je průzračná, takže můžu sledovat rybky, jak mi oždibují nohy. Na břehu se poté asi 20min klepu zimou, ale možnosti k podchlazení bylo třeba využít. 

Sestupujeme ke kolům a po poledni začínáme sjíždět do údolí Durance. V poslední části sjezdu je opravdu prudký úsek, kde se snažím upálit brzdové destičky. Kotouče černají a je to vůbec poprvé na cestě, kdy moje brzdy velmi citelně vadnou. V údolí je opět pekelný hic a tak si kupujeme melouna. V průřezu je neuvěřitelně červený a chutná výborně. Martinka dnes provádí údržbu - mazání řetězů a vidlic. 

Dojíždíme do místa, které vypadá příhodně pro spaní, ale ve skutečnosti je to kemping u Les Vigneaux. Jsme tu ale sami, hlavní část je patrně na druhé straně řeky. Zůstáváme tu a ráno dáváme malý příspěvek ke dveřím zavřené vrátnice. 

Rozhodujeme se, že si uděláme ještě jednu zajížďku do národního parku Écrins - nalehko údolím Pelvoux - Vallouise. Ráno je v údolí klid a chladno. Množství nemovitostí je tu na prodej, což nás překvapuje. Vypadá to, že hlavní sezóna je v zimě. Výjezd 800 výškových metrů v příjemné teplotě bez bagáže je relax. Na konci údolí, v 1900mnm jsou okolní vrcholy stále 2km nad námi. Ledovce, ostré skalní špičky, voda padající do údolí. Nádherné místo, které rozhodně stojí za zajížďku. Parkoviště se pomalu plní, je tu vysoká koncentrace lidí v pohorách. Sjezd nalehko dovoluje dopřát si trochu adrenalinu, neboť při zatočení kolo zatáčí a při brzdění okamžitě zpomaluje:-)

Odpoledne pokračujeme na sever údolím Durance, které se v těchto místech svírá do soutěsky. Na obloze se vyskytne nevídaný jev - oblaka, a ve městě Briancon si dokonce užíváme krátkou přeháňku. Večer přidáváme asi 20km údolím Serre Chevalier Valee, které odhaluje nádherné výhledy na SV stranu parku Écrins. Přes vysokou míru únavy se mi tato část líbí zatím nejvíce. Na levé straně ledovce, na pravé straně velké skalní stěny. Paráda. Dnes jsme najeli 75km a nastoupali skoro 1900m. Zítra nás čeká přejezd sedla Col du Galibier. 

Martinka je ráno odhodlaná, povídá: "Když to vyjedou auta, vyjedeme to my taky". Vyrážíme brzy, takže stoupání na 1.sedlo (Col du Lautaret) zvládáme skoro celé ve stínu, chladu a pohodě. Je těžké nezastavovat kvůli focení, okolí je vážně krásné a stěny na severní straně dodávají místu téměř patagonský nádech. Odbočujeme doprava na Galibier, stoupání je trochu prudší a narůstá počet dopravních prostředků na silnici. Kola pravděpodobně vedou. Sem tam se objeví jedinec, který je tak soustreděn na svůj výkon, že se neobtěžuje zdravit, ale obecně jsou tu žiletkáři (silničáři) fajn. Výhledy samotné stojí za tenhle trénink. Na této (jižní) straně jsou i slušné kempovací možnosti. Klidnou atmosféru ničí jen někteří motorkáři, jenž nehodlají používat motory svých strojů v jiném rozmezí otáček než 13000 - 15000/min. 100m pod sedlem je tunel, kam zamíří jen některá auta (cyklistům vjezd zakázán). Za ním je nepříjemné 12% stoupání, a ač se mi dnes jede parádně, závodit bych tady vážně nechtěl:-) 

Sedlo samotné je poměrně stísněné. Protahujeme se a užíváme si výhledu. 17km a 1000 výškových metrů jsme zvládli s průměrem 8km/h i se zastávkami za 3h. 2645m vysoké sedlo prý zdolal i Hanibal se svými slony. Dnes je tu mimo jiné hranice regionů, takže se brzy rozloučíme s Provence. 

Je tady mix lidí, kteří by se jinde na jednom místě asi nesešli. Motorkáři se z neznámého důvodu tváří drsně. Atmosféra je trochu zvláštní. Jediným skutečným králem je tady majestátní sup, jenž nám v poklidu přeletá nad hlavami. 

Nutno říci, že všichni cyklisté ve vyšším věku vypadají neuvěřitelně zdravě. Bavíme se se švýcarským cestovatelským párem, kteří jsou tu jediní další na těžko. Vycházíme pěšky po stezce kousek nad sedlo, kde jsou zajímavé krátery a ještě lepší výhled. Pohledu na jih kralují ledovce a pyramida Barre des Écrins (4102mnm). Po poledni zahajujeme sjezd do dalšího kraje, Savoie...