Gargano, Puglia - na týden na jihu

Začalo to nějak takhle. Při procházení letenek na případný velikonoční výlet jsem narazil na nabídku zpáteční cesty do jihoitalského Bari za 1000Kč. První týden v dubnu, tedy odlet za pár dní. To mě zaujalo natolik, že jsme hned večer s Martinkou koupili lístky...
Tedy regulérní zavazadlo stojí více než cestující, tím se Ryanair ani Wizzair v první chvíli moc nechlubí, ale stejně to není špatné - 2 krosny svážeme do jedné kostky a nadbytek přes 20kg vezmeme na palubu, všeho všudy asi 3300Kč za nás 2.
Dni před cestou probíhají ne zcela optimálně, Martinka si nosí práci domů a já trávím volný čas dodělávkama na bytě. Což o to, shazovat sousedům jističe je vcelku sranda, ale taky by si to chtělo někdy zabalit..
Vzhledem k brzkému odletu vyrážíme do Prahy ještě večer a jdeme pozevlovat na kraj Divoké Šárky. Vzpomínáme při tom na zevlení v jakémsi čínském unesco-městě, jehož jméno už se mi vytratilo a kde jsme šlapali po půlnoci pěkných pár kilometrů pryč z města a stejně pak nocovali v rozestavěném domě, a vůbec ve všech možných prd*lích světa, někdy krásných, jindy hrozných, ale z pohledu noclehu v porovnání s Prahou jaksi přijatelnějších. Nakonec ale rychle najdeme slušné místo a spíme krásně, byť trochu krátce.
Na letišti vytváříme lehký kontrast k naleštěným manažerům v oblecích, byť na začátku cesty jsme ještě taky celkem vyvonění, ale igelitku s 5kg jídla tam nikdo další v ruce netřímá.
Let je klidný, cestujících málo, vzduch nezvykle dýchatelný. Martinka se snad ani nebojí. Vylézáme z letadla a cítíme rozdíl těch téměř 10 stupňů zeměpisné šířky a přímořského klimatu. Obloha je bez mráčku a vzduch dost příjemný.
V půjčovně na letišti máme rezervované auto, pracovnice se usmívají, nabízí mi za příplatek něco dieselového a taky lepší pojištění, ale po chvíli pochopí že z tohodle typu lidí nic dalšího nekápne a tak dostáváme klíčky od Fiata. Je pondělí dopoledne, míříme do místního decathlonu, jindy opovrhovaného, dnes opěvovaného, neb v jiných obchodech podobného ražení je dnes zavřeno. Kupujeme plynovou kartuši a hned vyrážíme na cestu na poloostrov Gargano.
Doprava se jeví docela ospale, jedeme po rychlostní silnici a bavíme se přístupu místních k rychlostním omezením a k jízdním pruhům. Při dodržování rychlosti nás celou cestu někdo předjíždí - auta, motorky, kamiony, autobusy a nakonec i carabinieri (policie). Asi to berou trochu jinak, každopádně máme pocit že v řízení místních není cítit ani náznak agrese.
Zastavujeme se kus JV od Gargana u lida (veřejně přístupné pláže), kde není ani noha. Je docela teplo takže mám chuť se svlažit, ale představa začínat vandr pod vrstvou soli mě odrazuje. Dále se zastavujeme v městečku Margherita, kde zvládáme vybrat eura, odřít jeden disk, přikoupit pečivo a navštívit kostel. Na 3 housky čekám asi 15min, ale komu to vadí když u toho voní prosciutto a všichni kolem se usmívají.
Asi po další hodině cesty přes samé padesátkové úseky přijíždíme do městečka San Giovanni Rotondo, kde necháváme auto.
Vyrážíme na asi čtyřdenní přechod národního parku Gargano. Hned v úvodu stoupáme na nejvyšší kopec Monte Calvo, se svými 1056 metry to není žádný mastodont, ale výhled na následující cestu máme pěkný.
K večeru narážíme na luxusní plácek na stan, lepší trávník nemají ani na greenu v St. Andrews, večeříme těstoviny a zalézáme do péřáčků. Teplota padá rychle dolů a Martinka si ráno stěžuje na zimu.
Pokračujeme rozmanitou krajinou národního parku, chvíli lesem, chvíli pastvinami, míjíme stádo krav s býkem, kdy se zase ukazuje, jaké fyzické rezervy se v Martince skrývají. Přicházíme k vodnímu zdroji popsaném v mapě jako piscina naturale, ve slovníku přeloženém jako bazén, koupaliště, plovárna, nebo rybník. Soudíme, že lepší termín by bylo napajedlo, nebo žumpa. Naštěstí v podvečer narážíme na opuštěnou farmu, kde nacházíme dešťovou vodu v sudu. Martinka provádí mytí třech p. Nad farmou ja hřebínek s vápencovými skalkami, kde by jeden hledal Vinetoua. Klesáme za svitu čelovek a žasneme, jak je o 200m níže citelně tepleji.
Následujíci den si všímáme hlavní devizy jihoitalského národního parku. Totiž jestliže mimo park se bordel háže všude kam se namane, v parco nationale se sype do děr nebo jám přírodního (vápencové závrty), nebo kulturního ražení (historické stavby pod úrovní povrchu). Tam se výrazně lépe schová:-)
Konečně se doťapeme i do lesa Foresta Umbra. Dost se nám líbí stromy enormních rozměrů, jsou tu hlavně buky. Lehce nám to tu připomíná thajský prales, liány zastupuje břečťan neskutečného vzrůstu. Procházíme se kamsi do středu kde je informační centrum. Zavřené, jako vše ostatní v tuto dobu, ale vetřeme se ke správcům národního parku, kde mají nějakou vodu. Sice je "no potable" (nepitná), ale to nám nevadí, máme chemii.
Přibíráme alespoň na chvíli místního psa (cane), odcházíme zkratkou přes díru v plotě (ano i tady stejně jako předchozí dni míjíme či přelézáme ploty), protože je to jasná zkratka.
Začínám mít pocit, že se nám vandr pozvolna změnil na gastro výlet - smysl chůze je jen v tom, že se toho dá víc sežrat. Martinka argumentuje odlehčením batohu, já mám pocit že až to všechno sní tak se pustí i do ešusu:-)
Dnes jsme celkem rychlí, stavíme stan v lesíku po 17h a jdeme na večerní "procházku". Tedy, myslím že italská pohádka z Gargana by mohla začít nějak takto:
"Za třicatero kamennými zídkami a třicatero ostnatými dráty leží svatá hora Monte Sacro".
Tam by přitom i zpomalený italský princ Francesco došel za půl hoďky i se zastávkou na polní espresso, jenže mu někdo postavil do cesty těch 30 plotů, se kterými se musí cestou vypořádat.
Ovšem nutno říct, že to stojí za to, nahoře jsou kromě různých druhů
orchidejí také zbytky rozlehlého kláštera, ze kterého nám padají čelisti. Příroda tu pomalu přebírá vládu nad zbytky kláštera, atmosféra je úžasná.
Před zalehnutím se shodujeme, že se z našeho výletu stává také docela fekální vandr. Vodu nabíráme obvykle jen jednou za den, takže přebytky na mytí jaksi nejsou. Jsou tu přítomny četné "pisčíny" (rybníčky), ale ty jsou dobrý leda pro množení žab. To nám taky po soumraku úspěšně předvádějí, soudě dle zvuků.
Ráno se Martina obléká ve stylu Ferrari, samé červené oblečení i doplňky. Je vidět, že se na italskou módní policii řádně připravila.
Šlapeme po dost příjemné stezce lemované starými duby a buky.
V poledne jsme rádi i za dešťovou vodu od místního farmáře. Je celkem hnusná, ale nic lepšího není. Pán má asi 15 psů, prý pro ochranu před lupy. Tak mě hned napadá, že u nás na ně máme šampony. No ještě že vím od Tomáše že canis lupus je vlk a taky jsem četl článek že na Gargano nějaký přibloudili z Apenin. Taky nám povídá, že tu nějací Češi točili dokument, ale že se s nima dorozumíval horko těžko.
Ta pravá Itálie pro nás začíná až u místa, kde na mapě chybí asi 50m cesty. Dle očekávání tam cesta vskutku není, mapy.cz v tomhle moc nekecají. Dle dalšího očekávání je tam hustý porost a 2m vysoký plot s ostnatým drátem. Plot se mi daří trochu poupravit, ale Martince to přes něj stejně nejde úplně hladce, takže směrem dolů napodobuje tygra. Vzápětí se mění na Italku a dává mi to sežrat, to jsem skoro rád, že stojím na druhé straně a ten plot tam furt je:-D Naštěstí jí rozčarování dlouho nevydrží a za chvíli se tomu společně zasmějeme.
Plot se táhne několik kilometrů dolů až k pobřeží. Jsou to stejný oplocovači jako angláni, to je vražda jakéhokoliv pohybu krajinou. Ani bych se nedivil, kdyby fabriky na ostnatý dráty táhly celou italskou ekonomiku:-D
V sestupu velebíme asfalt, nevěřil bych, že tohle někdy napíšu. Čím jsme níže, tím se jde hůře. Pichlavý keře všude kolem, na konci je to skoro na mačetu. Tudy fakt chodí asi jen Češi:-D Potkáváme jen 2 koně a konečně vylézáme na pláži.
Je tu jeden hledač pokladů a starší pár vypadající na Němce. Voda má cca 15 stupňů což by nebylo nic zlého, kdyby pláž nebyla z oblázků a z moře nelítaly dvoumetrové vlny.
Je to strašná pračka, nedá se tam ani vlézt. Měníme pot a prach za vrstvu soli, plánovanou siestu na pláži odkládáme na jindy, protože se není kam schovat před větrem a je nám větší zima než nahoře. Vycházíme na pobřežní stezku, která nadlézá parádní bílé útesy. Pod prvním altánkem sedí 4 místňáci, kteří nás bez váhání přizvou na grilovačku.
Dozvídáme se, že je velmi obtížné najít dobrou mapu na chození po Garganu, chlapík prý používá nějakou 60let starou válečnou. Taky povídají, že pláž je soukromá a v sezóně se za vstup na ni platí. Prý sem v létě nikdy nejezdí, protože je tu strašně turistů. Když řekneme odkud jsme pěšky vyrazili tak se na nás udiveně dívají a diví se, jak jsme sem vlastně trefili. Nu, neznají mapy.cz. Dva z nich si prozpěvují, jeden má koženou bundu, tmavé brýle a vypadá jako nejtypičtější Ital, jakého si dovedeme představit:-)
Odmítáme pozvání na nocleh, loučíme se a procházíme si asi kilometr parádní pobřežní stezky. Nakonec se vracíme na nocleh na něčí pozemek s olivovým hájem, kde je jedno z mála rovných míst. Je to tu lepší než v luxusním hotelu (ne že by tu nějaký byl), větve borovic se houpou ve větru, vzduch voní tak nějak obyvkle přímořsky a moře je neskutečně tyrkysové. Trochu se na mě ale podepisuje únava, ty 4 dni nebyly úplně relaxační, takže jsem rád když zalezu do spacáku.
Znovu musím označit tuto cestu jako humus vandr numero uno (číslo 1). Příčiny jsou nasnadě: nedostatek vody, hmotnostní fanatismus, bio eko vlhčené ubrousky po jejichž použití sem víc olepenej než když se umyju v moři. Myslím, že kdybych neměl funkční hadry z vlny tak bych se sám ze sebe asi pozvracel. Fakt hygienická zrůdnost, takhle jsem se necítil snad ani v Laosu:-D
V noci sprchne, ale ráno nás vítá modrá obloha. Ležíme déle a jdeme v poklidu na pozdější autobus který, jak se přesvědčujeme, asi nejede podle rozpisu z internetových zdrojů (rome2rio.com). Na zastávce žádný řád není. Nu což, zkusíme, jak to půjde se stopem. Mine nás pár aut, ale jen co zvedne ruku Martinka, zastaví nám sportovní Mercedes. Přesněji řečeno je to AMG, šestiválcový třílitr. Řidič je obchodník s rybami z nedalekého Vieste, velmi seriózně působící chlapík ve středním věku. Auto sedí poněkud lépe než naše vypůjčená Panda, je to dost neskutečný svezení. Pravda je, že předpisy se tu obecně moc neřeší, čára není zeď, ale tohle je patrně extrém co se týče nakládání s rychlostními omezeními. Tedy třeba 180km/h v úseku s omezením na 30km/h, při dvoustovce v tunelu už začínám mít staženou zadnici.
Vystupujeme na pumpě u města Manfredonia a jdeme na capucino to vydejchat. Capucino je luxusní, nutno podotknout. Obsuha nám ochotně nachází čas odjezdu autobusu do San Giovanni Rotondo, ale povídají, že lístky se nedají koupit na palubě a že oni je nemají. Nu což, sami se přesvědčíme... tedy nepřesvědčíme, neboť si čekání krátíme stopem a opět nestojíme ani 5 minut. Tentokrát je součástí odvozu do naší destinace i občerstvení v podobě panini (plněná houstička) a foccaci (slaný koláč) a výklad o zajímavostech regionu. Nu, trošku se ušklíbneme, když nás řidič přesvědčuje, že v lese Foresta Umbra je to dobré až v létě, kdy se tam pořádají organizované vycházky. Jindy prý ne, protože vlci jsou prostě krvelačný bestie... i tady v Itálii. Asi mají taky nějakou o karkulce...Některé věci se těžko vysvětlují, jen se smějeme protože jsme si tu připadali dost uvolněně oproti vandrům třeba na Slovensku s jeho populací méďů (asi 1300 kousků).
Procházíme si město San Giovanni Rotondo, kde žil kněz Padre Pio. Zdejší nemocnice je prý 3. nejvýznamnější v Itálii, což je na 25 tisícové město docela překvapivé. Líbí se nám tu, přinejmenším umístění, výhledy a svěží vzduch nemá chybu.
Auto je přítomno na místě zaparkování, takže se vydáváme na cestu na jih, více do vnitrozemí.
Přímo na cestě nás na mapě zaujímá městečko Canosa di Puglia, vypadá velmi historicky.
Nu, zajímavé vskutku je. Některé části vypadají jako z Albánie, no místy skoro z Afghánistánu. Vozový park je tak o 15 let starší než běžně na silnicích, archeologický areál je zavřený, dokonce kostely působící neutěšeným dojmem. Co tu děláme, ptáme se sami sebe, a patrně se ptají místní navzájem. Nu koukám alespoň, jestli tu nepotkáme Tomášovu ukradenou Octavii:-) Přemýšlím, jestli canosa neznamená kanál. Alespoň, že v kostele na kraji města potkáváme milého chlapíka. Diskuze jde hladce, je to klasická situace: 1% vzájemná znalost jazyků, 90% vzájemné porozumění. Kdyby jsme to už párkrát nezažili, nevěřil bych, že je to možné.
Před soumrakem míjíme městečko Minervino Murge rozeseté na nedalekém kopci. Světlo je úplně skotské, prší, svítí, fouká, je to parádní pohled, takže se rozhodujeme tu zakotvit a ráno jít na průzkum. Auto necháváme v olivovém háji, sami si v něm usteleme také, jen o kus dál. V noci ještě sprchne, takže si tu ráno pěkně obalíme botky sr***ama.
Vyrážíme do města a první hoďku nám trvá zbavit se nánosu bahna na botech. Z podrážky trailových bot to moc dobře nejde:-D Poté povinné kapučínko, ztrácíme se, ale nakupujeme dobroty. V obchodě sice prodavačkám nerozumíme, ale jim to očividně nevadí, stejně melou a melou a usmívají se u toho.
Popojíždíme dál na JV do vylidněné oblasti Alta Murgia, jejíž část je dokonce národním parkem. Děláme si procházku po hřebínku, odkud je pěkný výhled na okolní sytě zelenou zemědělskou krajinu. V lesíku nahoře potkáváme místní s proutěnými košíky - sbírají fungi (houby).
U auta si dopřáváme oběd a pokračujeme do města Gravina di Puglia, to je fotograficky vděčný cíl. Město na skalách na okraji rokle překlenuté starým mostem. Žasneme nad parkováním aut v úzkých uličkách - myslím, že kdo udělá autoškolu tady, může jezdit kdekoliv. Taky se nám líbí, jak se místní oblékají do těchto teplotních podmínek (15 - 20°C) - mají asi tak o jednu péřovou bundu více než my (žádnou nemáme). Naštívíme nejeden výstavní kostel a vracíme se k autu, abychom stihli najít řádný zevlplac ještě za světla. Dnes bych si uměl představit i nocleh někde v hostelu ve městě, dost se mi tu líbí a dal bych si víno, ale nakonec se podržíme zajetého modelu a vyjíždíme za město.
Dojedeme jen k nedalekému kopečku Monte Timbro. Je to znamenitá zevlácká lokalita, protože hned u silnice objevujeme kohout s vodou na mytí. V aktuálním stavu mi to přijde jako luxusní koupelna. Dále objevujeme i luxusní "ložnici" na jakémsi předvrcholu. Travička, rovina a výhled na nedalekou přehradu pod námi při západu slunce. Tedy, je to velká pohoda jen do doby, než k nám přileze liška, zákeřná to šelma co se nás vůbec nebojí, takže má určitě vzteklinu!:-D Odháníme ji jak chceme, ale má nás vcelku na salámu. Tichost a lehkost s jakou se pohybuje je ohromující. Myslím, že se nás nebojí oprávněně: pistole nemáme a ona si je patrně dobře vědoma, že takový nemotorný lemry jí nemůžou nijak uškodit.
Nakonec jsem rád, že jsme z města vypadli, protože dlouhý spánek na čerstvém vzduchu vynahradí leccos.
Ranní mlha nám trochu hatí výhledy, navíc je vcelku chladno, takže koupání v přehradě odpískáme. Obcházíme nedaleké pozůstatky čehosi a pěkný kostelík na vrcholu. Poté odjíždíme rovnou do města Matera, alespoň budeme mít větší pohodu před večerním odletem.
Matera je zase vystavěna na kraji rokle, domy jsou sladěny s barvou skály, přesněji řečeno ty starší příbytky jsou ve skále přímo vytesány, pěkný příklad kulturně - přírodního propojení. Žasneme nad chladným, ale nádherným interiérem jednoho z menších románských kostelů. Je to po různých stránkách zajímavé město, jenže nad ním visí prokletí jménem unesco. Na nás, vymetače autentických prd**í, je tady dost lidí se zrcadlovkama a selfie tyčkama. V sezóně bychom tu tedy být nemuseli.
Zastavujeme se dvakrát na kafíčko, napodruhé jen za 80 centů. Místní tu v cafeteriích moc nevysedávají, pozdraví se, požvatlají, kopnou espressino a zase jdou. Já mám pocit že po téhle dávce kofeinu můžu jít do ČR pěšky. Dopřáváme si ještě oběd v příjemném bistru, lasagne dělá Martinka lepší, ale zapečená vaječná směs, jejíž jméno jsem nepochytil, nás dostává.
Na cestu na letiště si prozíravě dáváme rezervu. Úseků s rychlostním omezením na 40 je po cestě nepočítaně, takže to nakonec vychází akorát. Vracíme auto, odřeného disku si v půjčovně nevšímají, takže pohoda.
Na letišti mám zase pocit, že působíme trochu zevlácky. Pořádně jsme se nemyli týden, moje kalhoty vypadají dost nechutně, dokonce hůř než ty Martinky! K tomu zase svazujeme bágly do 1 koule, z čehož je na přepážce velký údiv. Co to na ten pás dáváme, vždyť je dělaný na pojízdné kufříčky, ta podivná koule se tam ani nevejde.
Vytříbený styl jen korunuje igelitka v ruce a nákup v duty free shopu:
"Koupíme nějaký dárky domu ne?"
"Jo, určitě, mohli bysme něco přivézt."
..po chvíli bloumání...
"Hmm, já nevim"
"Hm, tady to sou samý pí***iny."
"To teda jo. Tak si koupíme radši flašku vína?"
"Tak jo, tak jo!"
...
"Tahleta je určitě nejlevnější."
"Hele, tady maji trojbalení ve slevě...!"