Laos - Luang Prabang - Nateuy (silnice č.13N)

18.10.-25.10.2016
Pozn. 1000Kip = 3Kč

Jen několik kilometrů po výjezdu z Luang Prabangu se prostředí mění ke "klasickému" laosskému. Pryč jsou bílé obličeje a s nimi i produkty, které se jim prodávají. Odkláníme se zase na čas od Mekongu. Přijíždíme k mostu přes řeku Nam Ou, kde začíná divoká horská scenérie. Kopce tu připomínají dračí zuby.
Děti křičí "falang, falang" (označení pro bělocha) a natahujou ruku na plácnutí. S radostí přijímáme nejčerstvější kolekci místních bakterií. Na plachtách na kraji silnice se suší chilli papričky. Nocujeme v přístřešku u rýžoviště, kde je vysoká míra romantiky.

Ráno jsou políčka zahaleny v mlze. Pro nás to znamená příjemný "chlad". Tachometr prozrazuje překonání dosavadního maxima v roční ujeté vzdálenosti (6000km). Silnice se vlní, šlapeme jako obvykle, v čemž nás
za jednou zatáčkou překvapuje slon. Kráčí si v protisměru vedle svého mahouta, tahajíc na řetězu 2 klády teaku. Chvíli se díváme s otevřenými hubami, načež přichází další. Naprosto nás fascinuje elegance jejich pohybu. Lehkost, s jakou našlapují, je neuvěřitelná.
Ve městě Pakmong odbočujeme na východ a děláme si dvoudenní zajížďku do okolí města Nong Khiaw. Vrstevnice na mapě slibují velkolepou scenérii. Cesta je v opravě či ve výstavbě, míra prachu ve vzduchu vysoká. Sem tam potkáme bílý obličej na motorce.
Spíme opět v přístřešku mezi rýžovišti. Tentokrát se k němu propracováme po úzkých hrázích, které oddělují jednotlivá pole. Přístřešek slouží jako skladiště slámy. Tentokrát je to střední míra romantiky, ale dost nízká míra komfortu. Vlastně je to docela hrozná noc, neb nad hlavami nám bez ustání běhají myši.

Ranní teploty v posledních dnech klesají na 23°C. To bereme. Před Nong Khiaw nás vítá dramatická scenérie. Přijíždíme údolím řeky Nam Ou, které působí v těchto místech velmi sevřeně. Vápencové skály v okolí vyčnívají i o 1000m nad řeku. K snídani
si dáváme dohromady 7 balíčků nudlí po 3Kč ve venkovní "školní jídelně". Poté se přemisťujeme k začátku pěšiny na vrchol Phadeng Peak. Překvapuje nás vstupné 20000Kip. Nojo, turistická lokalita. Chůze lesem je ale parádní. Větve rostou do země, kořeny rostou do vzduchu, vše je pokroucené a propletené. Přestože v lese není mnoho velkých stromů, v některých místech je slušná tma. Martinka se úplně netváří, že by si to tolik užívala, myslím že jí myšky v noci nedaly spát. Vrchol je skalnatý a je na něm zbudován přístřešek, kde to krásně profukuje. Čekáme pár hodin než se roztrhá mlha. Nebýt party hlučných Francouzů, byl by to idylický odpočinek. Je to vůbec skvělé místo na potenciální nocleh. Okolní scenérie je velkolepá, byť v polední dobu trochu zamlžená.
Sestupujeme do údolí a jedeme zpět do města najít něco k jídlu. Trh se dnes nekoná, následkem čehož ovoce není, následkem čehož svačíme studenou rýži s hořkou dušenou zeleninou. Nu, tahle laosská specialitka mi chybět nebude.
Poté si zajíždíme k jeskyni Pha Tok. Vstupné činí 10000kip, túru absolvujeme dvakrát, neboť bez čelovek je to o ničem. Máme s sebou 2 malé nevyžádané pruvodce, jež si po návštěvě jeskyně říkají o peníze. Je nám líto, ale organizované žebrání nepodporujeme. Nocleh nacházíme ještě o 3km dál na JV v areálu místní školy. Hygienu provádíme tentokrát v řece, stejně jako místní. Na místní poměry vypadá dost čistě, ale na dno přeci jen vidět není, takže máme stažené zadky.

Ráno opět projíždíme přes Nong Khiaw. Útesy jsou částečně zahaleny v mlze, působí to jakoby si vzaly bílou šálu. Projíždíme opět přes úseky silnice ve výstavbě či opravě. Staví se tu za plného provozu, míjime bagry, náklaďáky i válce. Bezpečnost tu rozhodně není prioritou (Britové by se asi divili s jejich safety first). V nulové rychlosti hážu tlamu do příkopu. Přejezd na asfalt silnice č. 13 v Pakmongu je skoro šok. Celé dopoledne žvýkám cukrovou třtinu ze školní jidelny, jež mě udržuje ve svěží formě. Následující stoupání ze 400m do 1260mnm zvládáme neplánovaně skoro celé. Asfalt je prvotřídní, sklon rozumný, s výjimkou počátečního rožnění je to příjemné stoupání. Martinka povídá, že jedu jako stroj. Rád bych viděl stroj, jenž vypotí za hodinu totéž co já. Později začíná pršet, ale proti monzunovým lijákům z přelomu září a října je to přeháňka. Vlastně už asi 10 dní nepršelo, vypadá to, že období dešťů je vážně u konce.
Večer kempujeme pod střechou vedle opuštěného domu. K večeři si vaříme laosské těstoviny. Vyznačují se sytě žlutou barvou a zápachem vepřína. Martinka je odmítá jíst po 4 soustech. Na její obranu musím poznamenat, že je to vážně nechutný smrad. Sním asi polovinu ešusu a pak si oba raději vaříme ještě rýži.

Ráno projíždíme vesnici Xong Ja na sedle a zastavujeme se v "restauraci" provozované domorodci z etnika Hmong. Výběr v lednici je pro snídani optimální: ryby, drůbež s černými nohami a obrovské zelené ropuchy. Naštěstí je to vyspělý podnik s jídelním listkem, takže si dáváme smaženou brokolici a nudle.
Horské vesnice menšinových etnik, které budeme projíždět v následujících dnech, se od těch v nižších polohách značně liší. Často jsou téměř kompletně vystavěné ze dřeva či bambusu a obecně vypadají chudší. Lidé tu patrně žijí odlišně, nezřídka ve vsi není veřejná občerstvovna a někdy neseženeme ani balenou vodu.
Sjezdy jsou dnes opravdové zadostiučinění. Ideální sklon, perfektní povrch a dlouhé zatáčky umožňují užít si to i s naloženým kolem. V okolí to řve. Ve výjezdech naopak trpíme, slunce se odmítá schovat a chvílemi jsou to pekelné pocity. Obzvlášť nesnáším okamžik, kdy mi ruce začínají klouzat na spocených řídítkách. Rukavice se holt někdy hodí, ale v tropech jsme je odložili, protože je v nich ještě větší hic.
Přijíždíme do města Muang Xay (Oudom Xay). Vliv Číny je znát v celém Laosu, ale tady nejvíc. Celá řada čínských vývařoven, všude se válí čínské výrobky a lidé vychrchlávají hleny až z paty. Objíždíme slušný počet ubytovacích zařízení, nakonec si vybíráme velký hotel Xaysana. Ve městě zůstáváme 2 noci a odpočinek si vyloženě užíváme. Turistů je tu poskrovnu, ceny příznivé, velký výběr občerstvoven i ovoce u stánku. Abchom se jen neváleli a nežrali (což je praktický smysl takových zastávek), omrkneme i klášter na kopci se zlatým Buddhou. Skvělé místo na pozorování západu slunce, ale je lepší nezapomenout na čelovku:-) Celkově vzato se nám v Muang Xay dost líbí.

Po pauze je chuť šlapat dál, jede se dobře, kopce nekopce. Dopolední mlha nám sice zanechává kapky vody na řasách, ale slunce dává naší bledé kůži co proto i přes ní. Mávají nám chlapíci letící v protisměru - seděli nad kabinou kamionu. Projíždíme oblastí různých etnik, někteří domorodci nám dávají vzpomenout na etnika v čínském Yunnanu. Jejich pokrývky hlavy připomínají barevný koberec. Několikrát míjíme shluky bambusových stánků lemující silnici. Na pultech se objeví i ulovené zvíře připomínající našeho jezevce. Lesy v okolí jsou ale vykáceny.
Noc trávíme pod střechou u malé školy. Večeříme nudle se švýcarskou čokoládou z Bangkoku. Myslím, že Švýcarům by začaly tikat hodinky v protisměru, kdyby ochutnaly tuto hnědou hmotu, jež bývala čokoládou Lindt. Nojo, skladování v tropech není snadné, každodenní přetavení zřejmě chuť čokolády nezjemňuje.

Ráno potkáváme 2 cyklisty z čínského Chengdu. Jsou přesně tak roztěkaní, jak si Číňany pamatujeme. Míjíme domorodce, kteří se myjí a perou v řece. Místní působí obecně velmi čistě, což je vzhledem k prostředí, kde žijí, pozoruhodné. Asfalt je totiž přítomen pouze a bez výjimky na silnici, všechny ostatní plochy ve vesnicích jsou prašné či blátivé. Dojíždíme na křižovatku v Nam Thoung (Nateuy) na konci silnice č. 13. Jsme jen 20km od čínských hranic. Nebýt vízové povinnosti, na chvíli bychom se tam zase mrkli. Odbočujeme na jihozápad směrem k městu Luang Namtha a rezervaci Nam Ha.