Laos - Nateuy - Luang Namtha - Huay Xay (silnice č.3)

25.10.2016 - 31.10.2016
Pozn. 1000Kip = 3Kč

Do města Luang Namtha přijíždíme ještě dopoledne. Martinka je trochu malátná, takže si dopřáváme noc v pokoji. Je to opět penzion u dřevobaronů - dům je naplněn nábytkem z extrémně masivního teakového dřeva, jehož hodnotu si netroufáme vůbec odhadovat. Postele jsou ale jednoduché a matrace tvrdé jako prkna - což nám zcela vyhovuje.
Ve městě obcházíme několik agentur. Zajímáme se o jednodenní trek pralesem v rezervaci Nam Ha NPCA. Nabídka ve městě je bohatá, ceny se pohybují v rozmezí 900 - 1300Kč/os. Ověřujeme si, kde bychom měli narazit na primární les a shodujeme se, že s pomocí mapy to zítra zvládneme sami.
Martinka si dnes mimochodem posteskne, že jí padá sukně. Já jí ale pravidelně opakuji, že na mě náznaky neplatí, takže i tuto žádost o zvýšení přídělů stravy ignoruji. Beztak toho nesní míň než já:-D
Večer potkáváme na trhu chlapíka, který vypadá jako kontrolor od hygieny. Je to asi ten poslední člověk, kterého bychom tu čekali. Výběr u stánků je široký, kromě tradičních pokrmů jsou k mání smažené larvy, kobylky a grilované žabičky. Nutno říct, že nevypadají špatně. Přesto si raději dáváme vynikající závitky se sladkokyselou "omáčkou". Na lepší spánek si ještě poroučíme placku u chlapíka ve stánku na ulici,který má neskutečně dlouhé nehty na obou ukazováčcích. Myslím, že měří tak 5cm.

Ráno se přesouváme na kolech směrem k vesnici Namlu, odkud vycházíme pěšky do rezervace Nam Ha. Asi polovinu cesty vede pěšina docela kultivovaným terénem. Procházíme nejprve kolem kaučukových plantáží, později podél "horských" rýžovišť (rýže roste přímo na svazích bez zavlažování). Po vystoupání asi 500 výškových metrů se cesta noří hlouběji do monzunového lesa. Ten je obecně charakteristický tím, že v suchém období opadává.
Stezka se stále mění, někde jí pokrývají listy, místy je zarostlá, jinde přehledná a široká. Postup ztěžují vyvrácené stromy a celá škála dalších překážek. Z bambusu si vyrábíme hole, kterými obeznamujeme živočichy před sebou s naší přítomností. Někdy se snažíme tak horlivě, že budeme mít později od hole na prstech puchýře. Zvukový doprovod tu mají na starosti střídavě ptáci a neznámý hmyz. Místy by se dalo mluvit i o hluku, nikoliv ale únavném. V jednom místě, kde je pěšina patrnější, příroda prověřuje moje instinktivní reakce. Zastavení proběhne bleskově a o 3 krocích zpět vůbec nepřemýšlím. Emocionální část mého mozku má poplach. Srdce cítím kdesi v krku, neboť přímo na cestě vidím černého hada. Leží si tam, jen 3m přede mnou. Úlevou je nám jeho reakce, neboť bleskurychle prchá z cesty kamsi do porostu na pravé straně.
Nějaká neznámá síla velí jít dál, takže šlapeme opatrně kupředu. Část mozku zprostředkovávající rozum by se ale raději vzdala své existence. Další 3km jdeme opravdu pomalu. Stezka posléze prudce klesá do údolí, kde na chvíli opouštíme les a dostáváme se na širokou cestu. Je to oddych, jen tak si jít. Dáváme si oběd, jež jsme si prozíravě ráno koupili, ale příliš neotálíme, neboť čas ubíhá rychle. Za svitu čelovek si prales prohlížet nehodláme. Procházíme domorodou vesnicí Namkoy a uhýbáme zpět na sever do lesa. Bez GPS a mapy by bylo velmi obtížné pěšinu najít, neboť začíná jen jako neznatelná díra v porostu. Stoupání je prudké, ale přehledné, neb vede méně hustým bambusovým porostem. To se ale záhy mění. Doma si své rostlinky hýčkáme; pravidelně je zaléváme, zastřihujeme, zvlhčujeme, přesazujeme, hnojíme, přesouváme na světlo v zimě a mimo světlo v létě a ony se nám odmění tím, že neumřou. Tady je to jiná historka. Tady žije vše naplno, vyrůstá ze všeho a rozpíná se do všech směrů, proplétá se, zakořeňuje, kvete, plodí, dosahuje mamutích rozměrů a nedbá přítomnosti jakési pěšinky, po které jsme náhodou přišli. Stromy jsou mohutnější, lijány četnější, světlo temnější a zvuky okolí hlasitější. Je to nádhera! Takhle si představuji prales.
Martince se to zdá trochu moc nepřehledné, povídá, že si musí dávat na všechno pozor a nezvládá si užívat okolí. Pravda je, že samo dlouhodobé soustředění je opravdu únavné. Okolí má ale pralesní charakter jen v relativně krátkém úseku, který je členitý a patrně obtížně přístupný pro vytěžení. Později se dostáváme na přehlednější cestu zemědělskou krajinou, po které jsme ráno přišli. V sestupu ještě potkáváme 2 lovce se starodávně vypadajícími puškami.
Dohromady jsme ušli asi 15km za 7h 15min. Unaveni nasedáme na kola a vracíme se na rovinu jižně od Luang Namtha, byť je to proti směru našeho dalšího posunu. Je tady ovšem jistota teplého jídla a noclehu v přístřešku. Sama scenérie při zapadajícím slunci zato rozhodně stojí.

Ráno připomíná říjnové ráno ve střední Evropě, jen je o 20°C méně vlezlé. K snídani si poroučíme nudlovou polévku. Když si objednáváme přídavek v podobě smažené rýže, všímáme si igelitového pytle s veverkami na kuchyňském pultu. Kuchařka si je prohlíží se stejnou lhostejností, jako by se český řezník díval na bůček.
Dopoledne projíždíme rezervací Nam Ha, tentokrát na kolech. Vítr rychle rozhání veškerou mlhu, až je vzduch nebývale čistý. Silnice se vlní prostorným údolím, obloha je ostře modrá a oblaka jako v létě v Čechách. V údolí jsou malá políčka rýže; na některých právě probíhá sklizeň, tradičně pomocí srpů, nebo moderně křovinořezem. Na svazích kolem jsou místy monotónní plantáže kaučukovníku, ale hlavně, hlavně divoký lesní porost. Působí nespoutaně a linou se z něj tradičně rozmanité zvuky. Mám chuť se do něj ještě jednou ponořit, ale setrvačnost a vítr v zádech nás ženou kupředu.
Na mopedech se vozí pytle rýže, kamiony proplouvají kolem nás, ale jede se dobře. Uvědomujeme si, že sem tam se sice vyskytne člověk silnější (tudíž majetnější), ale naprostá většina obyvatel jsou štíhlí, či hubení. Kulturistika tu rozhodně není v kurzu, ani u těch movitějších. Ti, jež mají z nějakého důvodu větší břicho, ho nevystavují jako někteří Číňané.
Nám to s jídlem dnes jde, opsali jsme si několik jmen smažených pokrmů v laoštině a vytrvale je vyžadujeme namísto polévky či lepivé rýže. Dobrý posun.
Dále je třeba poznamenat, že v laosské vysočině je, narozdíl od té skotské, klima příjemnější než v nížině. Se zatnutými zuby a mraky nad hlavou jsme schopni kroutit nohama i přes poledne.
Nevýhoda silnice č.3 je, že představuje spojku mezi Čínou a Thajskem. Většina vozidel, které nás míjí, jsou kamiony. Supí do kopců, pískají ve sjezdech, troubí ve vesnicích a patrně vinou technického stavu působí hrozivěji, než ty v domovině. Na druhou stranu, občas nás některý řidič i pozdraví a zřejmě jen díky tomuto významu má silnice asfaltový povrch.
K večeru si neplánovaně vyjíždíme 400m kopec do Ban Nam Phe, prostě kvůli absenci kempovacích míst. Vesnice je plná lidí. Na kraji silnice je místo s tekoucí vodou, které slouží jako sprcha pro celou vesnici. Soukromí neposkytuje žádné. Takto nějak si predstavuji pojem "komunita".
Ve vsi je také zastřešená vyhlídka, která nám na noc dobře poslouží. Zapadající slunce přidává na oblohu barvy nad rozlehlou pralesní krajinou. Světelný smog rozhodně není problém tohoto místa. Skoro se zdá, že nejsilnější zdroje světla jsou naše čelovky.

Ranní krajina je zpola ozdobená bílou polevou. Ani se nám nechce z toho ráje dolů do údolí. Hlad je ale hlad. Další vesnice, Ban Sod, je plná lidí a malých i velkých domácích prasat. Je to druh, kterému u nás říkáme vietnamské. Po 10km jízdy snídáme buráky, neb osady na hřebenech jsou prostě na jídlo skoupé.
Potkáváme 2 postarší cykloturisty z Německa - Norberta a Friedu. Mají pěkné webové stránky (www.norfri.net) a jsou to zase motivační typy. 50 - 120km denně. Pokračujeme pěkným sjezdem, čímž ale kopce nekončí a ty nadcházející jsou opět nepříjemnější než ty mezi Luang Prabang a Luang Namtha. Slunko se navíc rozehřálo už brzy ráno, takže si připadám, jako by mi někdo smažil hlavu v čínské pánvi. Suchá místa na mém triku mizí jako pralesy v okolí. Míjíme Nam Kan NBCA a po delší době si dáváme polední pauzu. V protisměru nás vyleká bankovní lupič na kole. Tedy, vyklube se z něj cykloturista z Thajska, ze kterého vidíme jen centimetrový pruh kůže mezi kuklou a trikem. Nu, každý se chráníme proti slunci jinak.
Po pauze přichází
poslední z nepříjemných kopců před Ban Nongkham. Sklon je na kašpárka (nejlehčí převod), z výstavby tudíž podezříváme Thajce. Po tropickém oparu není ani památky, obloha je po celou dobu stoupání nedůstojně modrá. Blouzním po stínu, ve stopě už mě neudrží ani masivní vyjeté koleje, které by naše osobní auta připravily o motor. Stín není. Čínské kamiony se plouží kolem nás. Před sedlem už se mi za jízdy zavírají oči, doufám jen, abych neomdlel. A to bylo jen 300 výškových metrů! Martinka se doznává, že se jí asi uvařil mozek. Snad se to na ní nijak neprojeví:-)
V údolí si všímám hada na silnici, jež musel být přejet před malou chvilkou (ještě není placatý). Zatímco na něj zírám, z kolemjedoucího mopedu seskočí starší chlapík, vytáhne mačetu a usekne mu hlavu. Nu, taková páteční podívaná v Laosu...
Stan stavíme v altánu vedle neskutečně husté plantáže banánovníků. Večeříme nevalné nudle s vejcemi z ešusu.

Ráno dojíždíme do města Houay Xay. Obhlídneme několik penzionů a shodujeme se, že si připlatíme 60Kč za výhled na Mekong. Mám pocit, že jsme v porovnání s naším batůžkářským dobrodružstvím v Asii před 2 roky nějak vyměkli. Chtělo by to zase strávit noc v "normálním" nepálském hotelu za 40Kč, abychom se trochu probudili:-)
Houay Xay je díra všech děr. Místní jsou ospalí, bílé tváře otrávené, celnice u řeky nefunkční, informační centrum zavřené, internetová kavárna zrušena. Je tu jedinná ulice s desítkami podniků, kde nesedí ani noha. Klejeme na toto místo nejhoršími výrazy, dokud pojednou na cykloobjížďce nenarazíme na trh. Tady je to na laosské poměry nebývale živo. K mání je asi vše, co na trhu v Laosu může k mání být. Nakupujeme zásoby ovoce, zeleniny, sladkostí i smažených banánů a bereme město na milost. Je tu i velká řeznická sekce, jejíž důkladná návštěva by, myslím, učinila kdejakého milovníka masa vegetariánem. V sekci léčivých produktů jsou k mání i menší rohy nosorožce. Nemůžeme věřit svým očím, ale po prozkoumání uznáváme pravost tohoto zboží. Údajná cena je v přepočtu 1750Kč, leč nevíme, zda tím paní léčitelka myslí celek. Kupovat si je tedy rozhodně nehodláme.
Druhý večer obhlížíme klášter na kopci. Bubny zní v zrychlujícím se tempu, je čas večerní motlitby. Mniši se schází v chrámu; po proceduře, jež připomíná kontrolu docházky, začínají zpívat. Většina přítomných jsou mladíci. Scházíme dolů a na pokoji si dáváme poslední Beerlao, k Martinky nelibosti pouze klasický ležák, nikoliv Beerlao Gold.

Víza dnes končí svoji platnost, je na čase presunout se dál. Na přechod je to jen 10km, hranicí je řeka Mekong. Měníme zbylé Kipy na Bháty a necháváme si orazítkovat pasy. Na most z nějakého důvodu na kolech nemůžeme. Je tedy nutné kola odstrojit a nacpat do přistaveného autobusu. Cena je 250THB (175Kč) za 2 osoby a 2 kola. V poměru ke vzdálenosti (2km) je to vyšší sazba než v Británii.
Z okénka máváme Laosu a Mekongu a vjíždíme opět do Thajského království...