Laos - z Vientiane do Paklay (silnice č.11)

Pozn. 1000Kip = 3Kč
Po přejetí Mekongu zastavujeme u laosské celnice. Víza dostáváme bez problémů na počkání za 31USD každý. Přejíždíme na druhou stranu silnice, neboť v Laosu se řídí vpravo. Pokračujeme po pěkné asfaltce do hlavního města Vientiane, které je jen 20km od thajských hranic. Míjíme pivovar Beerlao, který údajně pomáhali rozjet sládkové z Československa.
Hned jak odbočíme z hlavní silnice, začínáme kličkovat mezi blátivými výmoly.
Ve Vientiane zůstáváme 2 noci. Spíme v Thawee guesthouse za cca 350Kč/pokoj/noc. Město je docela poklidné, navštěvujeme pár klášterů a den volna si užíváme. Na hostelu potkáváme mladého Francouze, jež se jako první, kterého jsme potkali, staví kriticky k problematice kolonií (Laos je bývalá francouzská kolonie). Zaráží nás informace, že ve školách se toho prý o koloniální době moc neučí.
Neplánovaně si pořizujeme mapu, díky které měníme plán a rozhodujeme se dojet do Luang Prabangu západním obloukem po silnicích č.11 a 4 namísto profláklé a patrně turistické spojce č.13.
Nejvíce se nám na Vientiane nakonec líbí čínská vývařovna. Jídlo je zcela bez chyby, porce královské a pan domácí velmi sympatický. Zelený čaj, který dostáváme, bych zaslal darem na britské ostrovy, aby se tamní obyvatelé dozvěděli, jak takový nápoj vlastně vypadá:-)

Před ranním odjezdem nás překvapuje defekt. Duše na mém předním kole se už rozpadá. Defekty se tvoří jaksi samovolně na straně ráfku (nikoliv přes plášť). Náhradní máme ale ve výbavě.
Zajíždíme si 4km ke chrámovéme komplexu That Luang. 2 chrámy jsou zavřené a velká stupa je zrovna v opravě. Místo je to ale pěkné a ležící Buddha sám stojí za návštěvu.
Při výjezdu z města je přes 34°C ve stínu a společně s modrou oblohou to dnes vydrží celý den. Peklo. Silnice je nová a pěkná, jen stínu se nám nedostává. Zastavujeme se zchladit v náhodném klášteře, kde nás překvapuje malá opička. Neunikneme její pozornosti a aniž bych si to přál, mám ji za chvilku na klíně. Není to ale poslední dnešní setkání s místní faunou. Při odpoledním klimbání u plechovky piva nás z letargie vytrhuje pronikavý hlas místních. Pár metrů za námi se hbitě plazí malý had. Dle reakce místních bych soudil, že to není užovka. Hádě končí s přeraženým hřbetem na silnici, kde jej přejede náklaďák. Nakonec přiběhnou 2 slepice, které se o něj přetahují, běhajíc přitom kolem nás.
Pokračujeme dál a zastavují nás až 2 slečny na motorce, které se s námi opakovaně fotí. Vypadá to, že téhož večera budou královnami facebooku:-)
Večer kempujeme u Mekongu na vyvýšené podlážce pod plechovou stříškou. Výhled na řeku je snový.
Pocit při konzumaci teplé rýže s mangem ve stanu v 30°C už tolik ne. Z ešusu si zřizujeme umyvadlo, abychom minimalizovali čas strávený venku. Nakonec zvládáme provést i regulérní hygienu bez poštípání.

Ráno čekáme až přejde přeháňka. Od výjezdu je příšerné vlhko, následkem čehož z nás pot jen leje. Velkorysá silnice se brzy zužuje. Po levé straně se v různé vzdálenosti valí voda Mekongu, po pravé je hustý porost, který by našinec bez váhání nazval džunglí. Bambusy se místy sklání nad silnicí. Zdá se, že místní nevyvíjí po ránu příliš aktivit. Jedinou výjimkou jsou děti, které potkáváme na kolech, zřejmě na cestě do školy. Kupujeme si překvapení v banánovém listu. Pod několika vrstvami plesnivých listů je ukryta smrdutá ryba. Nu, tak na tohle zatím nemáme...
O pár km dále jsme úspěšnější a dáváme si lepivou rýži, zeleninu a výborné kousky masa. K jídlu nedostaneme příbor, ale nemáme problém zvládnout to i bez něj.
Za dopoledne zvládáme 50km. Siestu si dáváme na prkenné podlážce pod stříškou. Potíme se, aniž bychom cokoliv dělali. Teplota překračuje 35°C. Martinka povídá, že v tomto vedru už ani komáři nelítají. Myslím, že má pravdu.
Při konzumaci čínských nudlí s exotickou švýcarskou čokoládou nám těsně vedle ešusu přistává něčí exkrement. Mezi bambusovými střešními taškami spatříme šupinaté tělo. O chvilku později vidíme i nohy a rozpoznáváme jakéhosi zeleného ještěra.
Asi o hodinu později mě ze čtení vytrhuje opět šramot nad hlavou. Instinktivně uskakuji, načež mi na karimatku přistává sama přerostlá ještěrka. Martinka křičí a já se tak leknu, že si skoro zdemoluji řidítkovou brašnu opodál.
Smějeme se. To bylo o chlup.
Za 5 min ještěrka někudy vybíhá zpět na střechu. Tentokrát se mi alespoň podaří vyfotit její hlavu, kterou na nás vystrkuje.
Večer mě bolí hlava a jsem docela mimo. Noc trávíme v klášteru v Ban Vang. Je teprve ve výstavbě a je to tu trochu jiné nez obvykle. Opilý chlapík mě nutí do pití rýžové pálenky. Je dost silná a dnes na ní nemám zrovna náladu. Sociální zázemí je hnus. V noci nás budí ohlušující bubnování na střechu. Brutální déšť, na který koukáme s otevřenými ústy. Jsme velmi vděční za nocleh pod střechou.

Ráno stále prší a tak vstáváme až v 6. Kluci v oranžových rounech melou modlitby jen pár metrů od našeho stanu. Ještě ve vesnici si prozíravě cpeme břicha kuřecím masem, lepivou rýží a neznámou nahořklou zeleninou, jejíž aroma připomíná křen.
Vyjíždíme a hned za mostem končí asfaltový koberec. Dalších 30km jedeme po štěrko-hliněné cestě. Se změnou povrchu se mění vše. Obydlí jsou skromnější, provoz ještě slabší a lidé snad ještě více překvapeni našimi bílými obličeji. Děti na nás křičí "sabajdí", slečny se usmívají, někteří dospělí mávají.
Líbí se mi hnědá barva cesty, která na rozdíl od asfaltu tolik nenarušuje pohled do divoké a neuvěřitelně zelené krajiny. Náš posun je ale náročnější a trochu pomalejší.
V poledne jsme zpět na asfaltu a odkláníme se od Mekongu na sever. Vykukuje slunce, takže si dáváme siestu v přístřešku, stejně jako místní obyvatelé. Jejich přestávka se ale zdá být delší:-)
Večer stavíme stan opět pod přístřeškem na vyvýšené podlaze. Tato je dost luxusní, vejdeme se pod střechu komfortně i s koly. Jsou to velmi užitečné stavby, jejichž přítomnost opravdu oceňujeme.

Ráno si vaříme exotickou ovesnou kaši a vyrážíme už v 5 45. Krajina se mění ze zemědělské na divokou hornatou. Výhledy na slunce vycházející nad zamlženými kopci jsou nádherné. Sklon svahů je děsný. Přidám si jako mariánsko-lázeňská fontána. Jediný rozdíl v nás je, že já nezpívám a že z fontány nestříká pot s repelentem.
K Mekongu přijíždíme po 10h dopoledne. Most je ve výstavbě, takže se presouváme k převozu. Jezdí tu jeden velký převoz a malá soukromé plavidla. Na první pohled nahání hrůzu obě možnosti:-) Jedeme malým katamaranem vytvořeným z 2 úzkých loděk, které jsou uprostřed spojeny podlážkou. Velikost je akorát pro naše 2 kola. Raději kola pokládáme, ačkoliv místní zvládají na motorkách během plavby i sedět. My Evropané jsme holt poněkud úzkostliví:-)
Do města Pak Lay přijíždíme před polednem. Je vedro k padnutí. Kdyby se tu dal půjčit nějaký skútr, jeli bychom se odtud podívat k národnímu parku Nam Poui. Na kole se nám tím v tuto chvíli "ztrácet čas" nechce. Nenacházíme nikoho, kdo by mluvil anglicky, ani nic, co by připomínalo půjčovnu. Ve městě vlastně nenacházíme nic, co by stálo za zmínku. Jsme zklamáni, neboť příští větší město je 150km vzdálené Sayaboury. Takže jedeme dál. Nejdříve si ale dáváme pivo, abychom zabili čas v nejteplejší části dne. Beerlao nám chutná a stojí 10000 kipů (30Kč), má tedy jasně lepší poměr cena/výkon než piva v Thajsku.
Před výjezdem z města si chceme dát něco na zub. Na výběr jsou cvrčkové, nebo maso s mouchami. Chceme raději jen rýži a nějakou zeleninu. Paní nám dělá salát z fazolek, zelených rajčat a limetky. Vše dohromady podrtí s kořením v moždíři. Na 3 metry od ní cítíme silnou vůni chili papriček...
Hoří nám huby. Během 3 minut sníme veškerou oschlou rýži. Paní nám donese z nedaleké vývařovny další kus lepivé rýže. Jen tak v ruce. Jsme za ní rádi, ale celý salát stejně nezvládneme. My Evropané jsme prostě měkký:-)