Myanmar - Yangon, rezervace Meinmahla Kyun (jih)

25.11.-1.12.2016
1000MMK (Kyat) = 19,2Kč
Na nádraží v Yangonu vyndaváme zašpiněná kola z nákladního vagonu. Po bližším prohlédnutí je zřejmé, že jedna brašna Ortlieb ztratila svojí nepromokavost. Vyjíždíme z nádraží a zprvu jsme šokováni klidem na ulicích. V porovnání s provozem v Bagu se tu jen málo troubí a zcela tu chybí motorky a mopedy. Na širokých třídách je ale provoz řádný. Je zvláštní, že za volantem se nám zatím Barmánci jeví docela neohleduplní, a to i mimo Yangon.
Hledat ubytování s místem pro kola v centru města možná nebyl nejlepší nápad. Prvních 5 guesthousů se nachází vždy ve výškové budově mezi 4. a 6. patrem, takže si připadáme jako při výstupu na Zwe ka bin. Možnosti úschovy kol žádné. Nakonec pochodíme v Guesthouse Garden u pagody Sule. Tedy, je to taková průměrná díra, kterou "zdobí" kamery na chodbách. Nevíme proč, ale máme pocit, že se tu ještě nedávno musely dělat výslechy a že dvě třetiny personálu mají vojenskou minulost. Přinejmenším ten šéf, to je jasný kapitán. Místo prekřtíme na penzion u velkého bratra.
V podvečer si obcházíme blízké okolí. Zaujímá mě park s cvičebními stroji všech druhů. Zatímco jinde takové koutky zejí prázdnotou, tento je přímo nacpaný lidma. I širší park je zajímavý. Mladé páry si tu vyznávají náklonnost také objímáním a líbáním, což je na veřejnosti v těchto končinách docela nezvyklý jev. Líbí se nám tradiční kulturní mix, zde doplněný i mixem architektonickým. V okolí stojí zachovalé i rozpadlé koloniální domy, vysoký památník, mešita, kostel i pagoda, také palác připomínající vládní budovu v Ulanbátaru, budova připomínající nádraží v Praze a v neposlední řadě moderní výškové budovy.

Ve městě se zdržíme 3 noci. K snídani dostáváme balený toastový chléb s neuvěřitelně umělou marmeládou. Martinka trefně poznamenává, že je vtipné, jak se něco takového podává jako cosi nóbl. Nujo, jenže ostrovní turista ze země, která tu kdysi vládla, je jistě rád za měkký chlebíček, neboť mu to připomíná domovinu.
Ráno se vydáváme na kolech po širším centru města. Nejprve chceme okouknout systém v nedalekém přístavu. Systém není přítomen. Máme obtíže získat nějaké informace o spoji do Bogale. Každý říká něco jiného a nikdo nemluví srozumitelně anglicky. Necháváme to osudu. Míjíme národní divadlo připomínající naše budovy z dob totalitních. Svačíme v restauraci a jdeme se podívat do obsáhlého národního muzea. Zajímá nás především část věnovaná národnostem žijícím v Myanmaru. Vycházíme do nejvyššího patra a zjišťujeme, že tato část je aktuálně v rekonstrukci. Smůla. Mrkneme se tedy alespoň namátkově do jiných částí. Prostory jsou velmi pěkně navrženy, ale exponáty nás nijak nevytrhávají z přítomnosti.
Obědváme na témže místě, dáváme si phad thai a 2 dezerty v podobě pečené rýže s kokosem a rýžových knedlíků s kokosovou náplní. Prežrání, jakého bychom v Thajsku stěží dosáhli.
Pokračujeme do lidového parku. Kola zamykáme, leč je nám signalizováno, že to není třeba. Dáváme si siestu na trávě a v podvečer přicházíme k velké pagodě Schwedagon. Tedy lépe řečeno k ní přijíždíme po eskalátorech a to nijak jinak než naboso. Platíme vstupné 8000 Kyatů a vzhledem k tomu, že jsem se tu vyskytnul v kraťasech, zakupuji si i barmskou sukni (londži) na zakrytí kolen. Je to sešitý pruh látky s obvodem asi dvojnásobným k mému pasu. Pomocník u kasy mi ochotně asistuje s jejím uvázáním. Investice do ne úplně nízkého vstupného se dle našeho názoru rozhodně vyplatí. Kolem obrovské zlaté pagody se rozléhá "nádvoří" s desítkami dalších chrámů či stup. Nevím proč se mi na mysl vkrádá přirovnání k Pražskému hradu. Přes množství lidí je atmosféra velmi poklidná. Jak slunce klesá k horizontu, světlo se odráží od různých částí pagody. Pohodu dokreslují tlumené zvuky gongů, zvonečků a závan vonných tyčinek. Chvíli jen sedíme na zemi a pozorujeme lidi kolem, kteří se přicházejí modlit. Asi bych tu vydržel až do tmy, ale Martinka chce jet na hotel za světla, takže před západem slunce odcházíme ke svým ořům. Při prvním nasednutní na kolo v dlouhé a volné sukni skoro hodím tlamu. Poté už raději nesesedám.
Večer je stav mého trávicího ústrojí neutěšený, takže se rozhodujeme strávit další den ve městě, tentokrát ve znamení odpočinku a dietní stravy. Vařím si rýži na vařiči pro dodržení vyššího hygienického standardu a beru endiaron. Ač to tak dopoledne nevypadá, nakonec se shodujeme na dalším plánu. Tím je cesta na jihozápad do rezervace Meinmahla Kyun, která leží v deltě řeky Irravaddy. V rezervaci se nachází zajímavé mangrovové porosty. Kola a většinu vybavení si uschováme na hotelu, kam se pro ně za pár dní vrátíme. Ušetříme tím čas a hlavně si dáme od šlapání pauzu, kterou oba rozhodně uvítáme.
K večeru navštěvuji nedalekou internetovou kavárnu. Nedaří se mi otevřít obsah SD karty z fotoaparátu, což mě trochu znervózňuje. Alespoň tedy nahrávám na web články a provádím aktualizaci trasy na mapě.

Ráno vstáváme v půl 5 a odcházíme do přístavu. Výchozí místo do mangrovové oblasti je město Bogale (Bougalej), kde sídlí správa rezervace. Do Bogale se dá dostat buď autobusem, nebo lodí. Vzhledem k poloze našeho hotelu nedaleko řeky volíme loď.
Brzy ráno je provoz na silnicích slabý, ale město už se probouzí. Potkáváme řadu spících lidí v nejrůznějších polohách. Třeba chlapíky na recepci našeho hotelu, hlídače na zemi u zamčené mříže hotelu, prodavače pod kasou v obchodu, pouliční prodavače na ulici, taxikáře v autě a cyklotaxikáře na kolech. Z toho všeho čumění málem šlápneme i na potkana.
V přístavu (konkrétně shluk mol u ulice Phone Gyi) se nás ujímá nějaký klučina a zavádí nás ke stánku, kde se prodávají lístky společnosti Schwe Pyi Tan. Není tu ani slovo latinkou. Za 2 lístky do Bogale platíme 22000 Kyatů. Další chlapík nás zavádí na loď, přičemž cestou prolézáme napříč 3 jinými loděmi. Bez asistence by bylo zhola nemožné najít tu správnou a to nejen za tmy. Usazujeme se na sedačky v přední části lodi.
Nedlouho po výjezdu pozorujeme východ slunce nad řekou. Cesta je pohodlná, žádné divoké houpání se nekoná. Pozorujeme život na březích řeky i přímo na ní. Míjíme množství bambusových stavení, tisíce kokosových palem, rybáře ve svých loďkách i prosté cestující na otevřených člunech. Líbí se nám přistupování za jízdy, kdy naše velká loď zpomalí, malý člun přirazí k jejímu boku, cestující přeskočí dovnitř a poté se obě plavidla zase oddělí. Ve větších osadách se zastavuje jen krátce. Ještě bych rád poznamenal provedení toalet na zádi lodi. Na místě záchoda je v podlaze otvor, v něm je vsazena vložka v tureckém stylu, pod jejíž výpustí lze přímo pozorovat hladinu řeky. V jednoduchosti je prostě síla.
Všímáme si odlišného způsobu veslování místních rybářů. Narozdíl od našich loděk, kde se vesluje v sedě, zády ke směru jízdy, tady se do vesel tlačí, přičemž rybář stojí na zádi lodi ve směru jízdy.

Po 6h plavby přijíždíme do Bogale. Po obědě přicházíme do kanceláře správy místních lesů a rezervace Meinmahla Kyun. Celkem bez problémů se domlouváme na dvoudenní návštěvě rezervace. Ceník je pevně daný, domlouváme si jen slevu za to, že si jídlo obstaráme sami. Platíme 165 000 Kyatů a 40 USD za noc v jednoduchém guesthousu. Dohromady tedy asi 4300Kč. S tím jsme počítali. Delta řeky je prostě místo, kam bychom se bez asistence nedostali. Vyjedeme zítra ráno.
Večer dostáváme zprávu o úmrtí mé babičky. Je pondělí, 28.11.2016. Přemýšlím, jestli to celé zabalit, nebo tu ty poslední 3 týdny ještě zůstat.
Kupujeme simkartu s mobilním internetem, který ale příliš nefunguje. Ve městě vypadává i elektřina, nelze čekat zázraky. Zatímco se na lavici u penzionu snažím hledat nějaké spoje, po mříži vedle mých nohou v klidu leze potkan.
Achjo, někdy se člověk diví, proč si sám dobrovolně komplikuje život.

Ráno vyjíždíme na vodu. Náš člun je odhadem 12m dlouhý a 1,3m široký. Dieselový motor má výkon 7kW a je připevněn k zádi přes otočný kloub, což umožňuje lepší manipulaci s lodí. Maximální rychlost je kolem 17km/h. K severním okraji rezervace je to přes 2h jízdy. Na řece to žije, míjíme nejrůznější lodě a čluny. Takhle nějak jsme si představovali Mekong v Laosu.
V rezervaci samotné je větší klid.
Zastavujeme se na stanici správy parku. Jíme konzervu tuňáka, zatímco průvodce nám nabízí čerstvé ryby. Nu, za normálních okolností bych je rád ochutnal.
Podle slov pracovníků správy má řeka v těchto místech hloubku 15m. Nevypadá na to. Na chvíli si půjčím kajak a projíždím se krátce kolem břehu. Se ztrátou jistoty větší lodi narůstá i respekt k prostředí. Tady bych se cvaknout rozhodně nechtěl.
Místní chlapíci se smějou naší banánové svačince. Myslíme si, že smích by si zasloužily spíš naše zásoby sušenek.
Bavíme se s naším průvodcem. Je mu 43 let, dělá u lesů už 22 let a má 4 děti. Musíme říci, že vypadá na víc, možná i proto že najednou kouří a žvýká barmskou betelovou pochoutku.
V rezervaci míjíme mangrovový porost. Mangrovy jsou zjednodušeně řečeno stromy, jenž nemají problém popasovat se se slanou vodou. Vlastně vypadají úplně jinak, než jsem si myslel. Až pozdější odliv ukáže jejich kořeny, které rostou z bláta kolmo vzhůru. Prý se jich tu vyskytuje 29 druhů.
Na vodě si náš řidič všímá hada. Kobra je ve vodě očividně jako ryba ve vodě. Přeplouvá si tu napříč řekou o šířce cca 1km a třebaže je to menší jedinec, jde z něj stejný respekt jako na souši.
Zastavujeme se u rodinky na lodích. Živí se zejména lovem krabů, které chytají do klícek s návnadou. Prý je prodávají do Číny. Žijou tu převážně na vodě, protože ubytování v okolních vesnicích na souši je prý drahé. Na střeše loďky mají solární panel, uvnitř baterii a nezbytné repráky. To už nás nijak neudivuje.
Pánem okolních vod je tu krokodýl mořský. Populace čítá údajně 70 - 90 dospělých kusů a proměnlivý počet mláďat. Ty se někdy prý stávají obětí dravých ptáků a velkých ryb.
Na živo je pozorování těchto zvířat docela jiné než v dokumentech přes teleobjektiv kamery. Krokodýli mají v kalné vodě nad člověkem jasně navrch. Vidíme velmi krátce 5-6m kouska, který se elegantně sklouzne z bahnitého břehu do řeky, kde je zcela neviditelný. O pár minut později ještě vystrčí oči a nozdry, patrně aby se přesvědčil, jestli tu ještě otravujeme. Prý vydrží pod vodou třeba hodinu. Okoukneme tedy alespoň jeho stopu na břehu. O kus dál míjíme kluka u břehu, napůl ve vodě, napůl ve své kanoi. Náš průvodce mu ukazuje, že jsme zrovna viděli krokodýla, načež klučina naskakuje do lodi. Je fajn, že tu člověk dokáže žít vedle těchto predátorů, bez toho aby je vyhubil. Ale těžko říci jak by to bylo, kdyby tu nebyla přírodní rezervace...
Po večeři vyrážíme na vodu ještě jednou. Za tmy je hledání krokodýlů o něco snazší, neboť jejich oči odráží světlo našich lamp, což je dost prozrazuje. Průvodci se dokonce podaří jednoho malého chytit do ruky. Plazovi se to příliš nelíbí, kníká a mlátí s sebou jak jen může. Prý jsou mu asi 2 měsíce. Jeho zoubky jsou ostré jako jehly. Přirozeně je naprosto samostatný. Mláďat vidíme ještě několik, leč často se po pár vteřinách ztratí pod vodou.
Průvodce i řidič jsou velmi zapálení celou dobu našeho výletu, což nás velmi těší. Na noc se loučíme. Zatímco my spíme v jednoduchém dřevěném domě, oni tráví noc na lodi. Je to pro ně trochu jiná služební cesta, než na kterou jsme zvyklí u nás...
Ráno si dávám nabídnutý čaj a čínskou polévku. Martinka prohodí cosi ve smyslu: "odkud asi bude ta voda, ze které to připravili"? Nujo, pitná voda z kohoutku je sen. Myslím, že to je ta největší vymoženost naší civilizace. Nějak se mi posléze rozbolí žaludek, asi z té představy.
Ráno na řece míjíme chlapíky, kteří vybírají pevné svislé sítě na měkkých bahnitých březích. Do bláta se přitom propadají až po stehna. Musí to být neuvěřitelná dřina obejít desítky metrů dlouhou síť.
Radost nám dělá pozorování nádherně fialových ledňáčků (Halcyon pileata), kteří, vyplašení naším člunem, přelétávají nad vodu z jednoho břehu na druhý.
Dohromady ujedeme po vodě přes 130km. Peněz investovaných do výletu vůbec nelitujeme. Není to přitom o tom vidět šupinaté predátory, ale o tom být zase chvíli v přírodě, poslouchat zpěv ptáků, dívat se na zeleň a neslyšet žádné troubení.
Rozhoduji se, že předčasně domů nepoletíme.
Z Bogale jedeme do Yangonu tentokrát autobusem. Je to rozhodně cenný zážitek. Dostáváme VIP místa za řidičem, kde je v prostoru pro nohy rozměrné náhradní kolo. Zadky nám odumírají snad už po první hodině. Jízda je kvalitní natřásání, byť ne takové, jako v Nepálu. Kvalita vzduchu v autobusu je hrozná.
Na okraj Yangonu přijíždíme za tmy po 5h jízdy. Do centra je to ale ještě dalších 20km. Nádraží se hemží taxikáři a dalšími "dobrodinci". Odcházíme pěšky zpět na hlavní silnici, kde by měl stavět nějaký autobus hromadné dopravy. Martince se toto místo vůbec nelíbí. Autobus do Sule, kde je náš penzion, opravdu přijíždí. Je to kvalitní vrak. Platíme 4Kč za každého a usedáme na lavici. Líbí se nám povolání chlapíka, který usazuje cestující na jednotlivá volná místa a zároveň je stlačuje k sobě, aby se dovnitř vešlo co nejvíce lidí. Silnice jsou ucpané, takže cesta mhd trvá další 2h.
Na penzionu nám předvádějí své praktiky. Nejdříve hlásí, že mají plno. Chceme si tedy alespoň vyzvednout své uložené věci, což zprvu nechápou. Po chvíli přichází mladík, kterého už známe. Najednou si věci můžeme vzít a můžeme se i ubytovat. Dostáváme menší pokoj za stejnou cenu. V jejich vlastním ceníku si pak příští den všímám ceny o 8 dolarů nižší. Prostě kluci totalitní.

V noci mám z nějakého důvodu pocit na udušení. Asi jsme vydýchali veškerý kyslík na pokoji. Ráno mi není úplně dobře, což přikládám především včerejšímu náročnému přesunu. V západně vypadajícím supermarketu nakupujeme vitamíny, iontové nápoje a další proviant. Pro místní to musí být velmi drahé zboží. Podvědomě saháme po produktech z Korei a Thajska:-)
Nakukujeme také do místního kostela. Je tu zcela mrtvo a máme pocit, že se sem vlastně vůbec nehodí.
V parku Karaweik nás zaujímá dlouhá dřevěná lávka nad vodou. Vypadá už trochu odsloužile, inu pro její údržbu byla aplikována metoda ponechání, tak jako jinde.
Na hlavním nádraží sháníme lístky na vlak. Je to celkem chaoticky uspořádaná budova, takže to není tak jednoduchý proces. Do Dawei, nebo Ye nám lístky odmítají vydat. Bereme tedy noční spoj do Mawlamyine, dál uvidíme později. Dostáváme automaticky vyšší třídu, která nás stojí 11000Kyatů/2os za 300km jízdy.
Večer trávíme u pagody Sule, kde zapalujeme svíčky a vonné tyčinky. Přestože pagoda stojí uprostřed kruhového objezdu, je u ní příjemná a docela klidná atmosféra.
Před odjezdem kupujeme ještě lístky pro kola v oddělené budově o kus dál na východ od hlavního nádraží. Za obě platíme 1600Kyatů. Přijíždíme k vlaku a loučíme se s Yangonem..