Thajsko - jihozápad (Kaeng Krachan - Petchaburi - Bangkok)

18.12. - 22.12.2016
Pozn. 1THB (thajský Bhát) = 0,7Kč

První známkou civilizace po výjezdu z národního parku Kaeng Krachan jsou nepříjemní psi u silnice. Jestliže už předtím nám pili krev, tak teď, po 3 dnech v divočině, nám přijdou jako zcela zdegenerovaný zvířecí druh. Štěkají a vrčí na člověka, bez kterého by sami ani nepřežili. Nejraději bych je odvezl někam doprostřed pralesa - tam by mohli ukázat, co v nich doopravdy je.
Kupujeme trs výborných trpasličích banánů, který okamžitě celý padne. Asi nám chybí nějaké živiny... U krajnice pak potkáváme pár thajských silničkářů, jenž bojují s defektem. Nujo, americké samolepky od ParkTools nějak nefungují. Lepím jim tedy 3 díry v duši našimi záplatami. Je vtipné, že kolo opravuje útlá holčina, zatímco chlapík sedí a kouká. Za oplátku nám potom oba uletí. Aby taky ne, když ty jejich žiletky váží o 35kg méně než ta moje obluda.
Dál šlapeme se sluncem v zádech, zatímco nás míjejí pickupy naložené čerstvě sklizenými ananasy. Kolem páté hodiny se Martinka cítí unavená ze slunění a nechce se jí už pokračovat. Zajíždíme tedy na odbočku do jakéhosi areálu, doufajíc v nalezení nějakého klidného místa v přírodě. Projíždíme dále, vypadá to tu jako rozestavěný ubytovací resort u jakési farmy. Namísto plácku v přírodě na nás vybafne velký altán uprostřed rybníčku. Vypadá to jako ideální kempovací místo. Altánem profukuje větřík a nechybí tu ani funkční zásuvky. Naše drzost je po půl roce kempování na slušné úrovni, takže se rozhodujeme zůstat.
Během vaření večeře přijíždí k rybníčku starší chlapík s mladší ženou. Nasedají do malého šlapadla a přijíždí k nám, krmíc přitom ryby. Představují se jako John a Vinnie. Pán nám povídá, že Čechy jsou moc krásné a taky že je majitel tohoto areálu. Ptá se, kde dnes budeme spát. S rozvahou pravím, že by bylo skvělé spát tady. Na to nás zve na prohlídku resortu s tím, že můžeme spát zadarmo u něho.
Dojídáme těstoviny a shodujeme se s Martinkou, že se půjdeme podívat, ale nabídku na spaní slušně odmítneme.
John nám ukazuje několik budov a dalších rybníčků v areálu. Myslím, že mu to dělá celkem radost, což jsem ostatně i čekal. Co jsme ale nečekali je, že se bavíme s bývalým thajským ministrem energetiky. Nu, u poslance na zahradě jsme ještě nekempovali, pravda. Ač má pan nepochybně trochu velikášské sklony, přijde nám jako docela fajn chlapík. Povídá, že se mu tady líbí daleko více než v Bangkoku, kde žije přes týden. Také povídá, že stál za otevřením thajsko-myanmarského přechodu, kterým jsme před pár dny přijeli. Překvapuje nás třeba i to, že krmí smečku cizích psů, kteří mu prostě lezou k domu.
Jsme zváni na noc přímo domu, což s díky odmítáme. Z dalších nabídek si vybíráme kempování s výhledem pod střechou "kavárny". Na rozloučenou dostáváme 2 bonboniéry, rýžové sušenky, sušený durian a domácí musli. S poděkováním se odcházíme "utábořit".
Nu, ne všechny odbočky vedou mezi pole. Večer přemýšlíme, jaké by asi bylo, vlézt na pozemek ministrovi u nás. Před spaním mě trochu mrzí, že jsme se vypařili tak rychle, protože jsem se vždycky chtěl zeptat nějakého velkého hlavouna, jestli ho ta jeho velká práce a vůbec jeho život baví.

Ráno pokračujeme směrem k pobřeží. U benzíny sprchujeme svá kola a brašny, takže zase jednou vypadají jako kola. Během následujících 40 minut míjíme 3 nedávno přejeté hady nezanedbatelných rozměrů. Nedlouho poté slyším Martinku křičet: "Ty vole, viděls ho!?" Jenže já se zrovna civím kamsi na druhou stranu, takže varana v příkopu vedle sebe nevidím. Škoda. Ale není to poslední zvířátko, se kterým dnes máme tu čest..
Slunce už zase smaží. Šlapání po rovině není nijak extrémně zábavné, ale docela nám to odsýpá. Koukám zase pro jednou někam úplně do blba, načež se asi 5m před mým předním kolem vyskytne kroutící se načervenalé tělo. Skočím na obě brzdy a kleju, doufajíc, že to ubrzdím. Had se plazí doleva. Naštěstí je rychlý. Mám stažené vsechny údy, bylo to docela o fous.
Byl to nějaký pro nás nový druh, který není uveden v našem lexikonu. V internetových zdrojích se mi později jeví nejvíce podobný nejedovatému druhu Xenochrophis piscator. Délka ale mohla být kolem 1,5m, což se s běžnými specifikacemi úplně neshoduje.
Poslední kilometry před pobřežím míjíme další a další přejeté hady na silnici. Není to zase tak výjimečný jev, ale dnes už mi to nepřijde ani trochu vtipné.
U moře to vypadá děsně. Opuštěné domy a resorty bez lidí, výstavba se zdá odpornější než kde jinde. Zamíříme tedy kus na sever kolem pobřeží, ale pocity se příliš nemění.
Zastavujeme u nějakého hotelu a jdeme zkusit vodu. Moře je trochu zkalené, na pláži jsou jen 2 psi. Voda mi přijde nedůvěryhodná, s vodou do pasu vidím stěží na svá kolena. Nepomáhá tomu ani podivná medůza
ve tvaru míče, kterou Martinka okomentuje slovy: "Ta vypadá jedovatě, co?" Koupání si tudíž opravdu neužívám. Namísto toho vzpomínám na všechna jezera, horské tůně, rybníky i sladkovodní nádrže. Nejraději bych hned napsal ódu na Bajkal, ódu na jezera Garda a Como a ódy na jihočeské pískovny i na Kamenný rybník. Mám takový pocit, že my Češi máme vůbec sklon k preceňování významu odpočinku na plážích a koupání ve slaných roztocích. Naproti tomu přehlížíme jiné přírodní krásy, které naší krajině nechybí. Tímto tedy vyzývám všechny čtenáře k velebení českých rybníků!:-)
Vrcholem dnešního dne tedy není Thajský záliv, ale trs banánů zakoupený kdesi po cestě u stánku. Jsou dlouhé, mají sytě žlutou barvu a středně tlustou slupku. Koenzistencí jsou měkké a zejména jsou extrémně chutné. Prekřtíme je na banány bezzubého starce, neboť se vůbec nemusí kousat. Hotový přírodní dezert.
Kdyby to jen viděli ti ostrované tam na severu západní Evropy, jenž považují jakýkoliv banán žlutější než golfový trávník za zkažený...
O dalších pár kilometrů severněji je městečko a pláž Chao Samran. Tady už se nám docela líbí. Hledáme nějaké místo na kempování, přičemž potkáváme italského cykloturistu Mattea. Je to veselý sympaťák. Dáváme si společně večeři a stavíme stany na vyhlédnutému místě. Matteo pracoval asi 12 let ve výrobě mascarpone. Poté si řekl, že se nechce celý život honit za eurama a že bude raději nějaký čas cestovat. Vzhledem k aktuální pracovní situaci v Itálii to určitě chtělo kuráž. 4 měsíce pak šlapal po Evropě a teď přilétl do Thajska. Nám dělá radost vidět někoho, komu je také hic a kdo se potí stejně nehorázně jako my. Martinka má kromě toho radost, že je někdo pomalejší v balení než ona. Tím nechci říci, že by byla pomalá.

Ráno opět velebíme thajskou pohodovost, neboť nás z našeho betonového plácku nikdo nevyhodil, a to ani přesto, že kempujeme mezi desítkami resortů a hotýlků. Loučíme se s Italem a vyjíždíme na naší poslední a zároveň velmi krátkou etapu do města Phetchaburi. Odtud pak pojedeme vlakem do Bangkoku, protože nám pozítří jede co...? Protože nám pozítří letí letadlo, vole...
Od rána praží slunce, jak jinak. Zastavujeme se na internet v kavárně, kde se s námi dá do řeči blízkovýchodně vypadající chlapík, jenž tvrdí, že je z Francie. Povídá, že už tu žije 15let, mluví plynule Thajsky, ale místní ho za svého nikdy nepřijali. Máme z něj pocit, že si hlavně potřebuje pokecat s někým ne-thajským.
V Phetchaburi shlédneme evropsky vypadající královský palác. Vlak nám jede až za 4h, takže máme času nazbyt. Vpravíme do sebe phad thai, poté trs trpasličích banánů, pytlík mandarinek a jablko. Sedíme před budovou pošty a je nám hrozně. Teploměr ukazuje 33°C a 55% vlhkost. Obloha je nestydatě modrá. Tento způsob zimy zdá se nám být poněkud nešťastným.
3.třída thajského vlaku je opět v pohodě. Jediným nedostatkem je to, že má dveře, takže to dovnitř příliš nefouká. Dopisuji deník a moc nevnímám. Nevím tudíž, jak dlouho jedeme přes Bangkok, ale zdá se to být věčnost. Martinka poznamenává, že tohle město nechápe. Poté se na chvíli odmlčí, načež nevěřícně dodá: "Apokalypsa."
Z nádraží je to na hostel coby kamenem dohodil. Naštěstí. Vítá nás recepční z Filipín, který si nás pamatuje z naší zářijové návštěvy. Večeříme na ulici a užíváme si noc na posteli v klimatizovaném pokoji.

Na sehnání krabic a sbalení věcí jsme si vyhradili celý den, což bylo velmi prozíravé rozhodnutí. Opět si "užíváme" veřejnou dopravu v Bangkoku. Tohle lidské mraveniště mi připadá jako vězení pro všechny lidi, kteří v něm žijí. Vězení, do kterého se dobrovolně zavírají. Žádné otevřené prostranství, ze všech stran zdi a všude na jedince útočí naléhavá reklama. Je vtipné sledovat, jak jsou reklamní triky navlas stejné těm našim. Tím, že v nich vystupují jiné tváře mluvící jinou řečí se triky stávají ještě jasnějšími.
Na ulici se smaží jídlo v kouři výfukových plynů, na což shlíží shůry vyhublá francouzská modelka z billboardu. Tito prodavači si asi jeji parfém nekoupí. Kontrasty v tomto městě mě nepřestávají udivovat ani po čtvrt roce v regionu.
Krabice na kola nakonec seženeme v obchodě Cannondale za 200THB/ks. Paní je velmi ochotná a sežene nám odvoz na hostel za 300THB. Dopravit je veřejnou dopravou těch 8km přes město by bylo nemyslitelné. Tedy, původně jsme si to mysleli, ale nadzemní vlaková linka byla tak nacpaná, že netuším, jak bychom je vezli, pokud by nás vůbec do vlaku pustili.
Celý den je počasí "na rozloučenou." Přes den je 34°C, v 10h večer pak stále 30°C. "Užíváme si" tedy poslední tropickou noc. Musím také poznamenat, že jsme velmi zklamaní z pouličního jídla, neb nám v porovnání s jinými thajskými místy přijde velmi ošizené.

Pro přesun na letiště jsme si objednali větší taxi. Dlouho jsme přemýšleli, jak se této možnosti vyhnout, ale neúspěšně. Buď má člověk pojízdné kolo s bagáží, ale pak už nemá jak vzít krabici, nebo má kolo v krabici, ale pak je nepojízdné. Vlak sice na letiště jede, ale na těch 5km k nejbližší zastávce bychom si stejně museli stopnout taxi. Jedinné a zároveň to nejlepší řešení je vůbec nelétat a jet na kole celou cestu od začátku do konce.
Chvíli se motáme v zácpě kolem hostelu, ale v momentu, kdy vyjedeme na průtah vyzvedlý nad ulice se nám otevírá docela jiný pohled na město. Je to vážně megalomanské mraveniště. Výškové budovy jsou rozesety po neskutečně širokém území, je jich tu určitě více než třeba v Londýně.
Když jsme přilétli z Evropy před 3 měsíci, viděli jsme na každém rohu podobnosti s Čínou. Teď, když odjíždíme, vidíme je stále, ač v jiné perspektivě. Tyto země mají patrně málo společného historicky a kulturně, ale jejich současné západní směřování a životní úroveň obyvatel je velmi podobná. Kontrasty, které přináší rozdílnost sociálních vrstev působí v těchto zemích navlas stejně.