Thajsko sever (4.most thajsko-laosského přátelství - Lampang)

31.10.2016 - 8.11.2016
Pozn. 1THB (thajský Bhát) = 0,7Kč
Vykládáme kola z autobusu, kterým jsme museli překonat 4.most laosko-thajského přátelství. Silnice je na mostě velkorysá, nenapadá nás jediný rozumný důvod, proč na něj nepustit cyklisty. Vyrážíme opět vstříc Thajsku. Tentokrát máme v plánu projet jeho hornatou severní část, podívat se do historického města Sukhothai a posléze zamířit na západ k městu Mae Sot. Odtud posléze přejedeme do Myanmaru. Na tento úsek máme časový interval 15 dní daný thajskými regulemi.
Ještě na hranicích vnímáme černý bilboard zobrazující nedávno zesnulého thajského krále Pchúmipchona. Období smutku je vyhlášeno na celý rok. Pár kilometrů jedeme s Australany, které jsme potkali na hranicích. Míří také do Myanmaru, ale nemají v plánu vymetat thajské kopce, takže se brzy dělíme.
Thajsko na nás napodruhé působí docela odlišně než po příletu z Evropy. Vše se zdá nějaké civilizované, v porovnání s Laosem bych se nebál použít termín sterilní. Domy jsou málo dřevěné, v řekách se nikdo nekoupe a děti snad úplně vymizely. Porce jídla jsou menší, ale také lacinější. Pokrmy se podávají na plastovém nádobí.
Odpoledne operativně měníme včerejší plán. Cítíme se umlácení vedrem i při jízdě po rovině, takže bojkotujeme myšlenky na najetí bonusových 3000 výškových metrů přes pohoří západně od Chiang Rai. Namísto toho se podíváme do města a nacpeme si žaludky. Dnes nás Thajci nechali na holičkách, neb k večeři jsme nesehnali vůbec nic. Vaříme si tedy nudle s česnekem a zázvorem na našem čínském vařiči.

Následující den projíždíme město Chiang Rai. Nijak se neodlišuje od jiných měst v regionu, tedy o kráse se příliš mluvit nedá. Ale což, nejsme v Evropě. Přijíždíme k bílému klášteru, který stojí asi 15km jižně od města. Pro pohled v poledním slunci by to skoro chtělo svářečské brýle, takový je tu jas. Turistů tu není málo, dle očekávání. Klášter je nový, v tuto dobu je dokončena jen hlavní budova. Je to zajímavá stavba, ale duchovní atmosféru tu není radno hledat. Nejlepší jsou na něm jednoznačně jeho fotky.
Pokračujeme na jih mezi kopce. Během polední pauzy se dáváme do řeči s policistou. Má na sobě tmavou uniformu. Polévá nás pot jen při pohledu na ní. Pán povídá, že tu na silničním checkpointu (stanovišti) slouží už 35 let. My se tu tak dlouho určitě nezdržíme:-)
Večer se zastavujeme na trhu v Mae Suai. Smažená housenka mi vůbec nechutná, zato sushi i pečená kapsa s náplní připomínající čokoládu ano. Martinka se hmyzu vyhýbá.
Místo na spaní hledáme a nacházíme až za tmy, tentokrát spíme pod střechou u jakési budovy vedle hřiště. V tomto království se rozhodně myslí na lidi - přístřešky a různá zázemí vídáme všude. Před spaním k nám přijdou 2 místní paní s dítětem. Podvědomě čekáme nějaké problémy, ale zbytečně - tady přeci nejsme ve skotském Glen Coe. Paní nám nevyhrožují, ani nás nechtějí vyhodit, jen se přišly podívat a ujistit se, že nepotřebujeme nic dalšího než střechu nad hlavou. Po chvíli přichází znovu s melounem v náručí a zvou nás pomocí anglicky mluvícího přítele na telefonu k sobě. S velkým díky odmítáme a máme radost, jací jsou tu lidé. Shodujeme se opět, že (my na západě) se máme co učit. Jedinná neblahá stránka dnešního večera je tak opětovné vedro.

Ráno se z budovy vyklube škola. Vyjíždíme ale brzy, ještě před příchodem žáků. 25km jedeme "jen" na banány. Cestou vídáme na místní poměry běžné úkazy - třeba Toyoty
Hilux s nákladem vyskládaným do pětimetrové výšky. Stabilita takového celku zcela popírá fyzikální zákony:-)
Zastavujeme se v Tescu. V tomto kraji, kde nakupování probíhá převážně na tržnicích nebo v malých obchodech, si člověk uvědomí, jak nepříjemné prostředí supermarkety skýtají. Umělé světlo, reklamní masáž a sladká hudba. Odcházíme se znechucením.
Seznamuji Martinku se svými dalšími úmysly. K mému překvapení odmítá nastoupat 4000m na kole a 900m pěšky během příštích 100km jízdy. Shodujeme se tedy na alternativním plánu, 3200 výškových metrů a žádné ťapání. Šlo by to tedy i úplně po rovině, ale když už tady mezi těmi kopci jsme...
Přijíždíme na území národního parku Khun Chae. Silnice stoupá zeleným údolím, sklon je lidský a okolní porost je balzám pro oči. Zastavujeme se před sedlem u sídla správy parku. Správci si nás fotí a dávají nám natočit si pitnou vodu. Nakonec si stavíme stan na rozlehlém kempovišti pod penzionem, kde jsme úplně sami. Bez poplatku. Sociální zařízení se sprchou jsou samozřejmostí. Radost nám nezkazí ani masivní pavouk, jenž pokrývá plochu asi 2/3 klasické dlaždice. To je místní pán toalet, kterého nehodláme rušit.

Příští den nás čeká kvalitní prověrka našich fyzických schopností i psychické odolnosti. Nejprve si sjíždíme to, co jsme včera vyjeli. Ze silnice spojující Chiang Rai a Chiang Mai poté odbočujeme na jihovýchod. Posilňujeme se kokosy a obědem a přes polední vedro se nikam neženeme. Když se zatáhne, vyrážíme do stoupání na východ zpět do národního parku Khun Chae. Začátek je poměrně pozvolný. To mě trochu znervózňuje, neboť znám převýšení, které nás čeká a s klesající vzdáleností na sedlo to znamená přítomnost výrazně prudšího stoupání před námi. Někdy bych byl radši, kdybych si to neuměl spočítat. Leda že by naše mapa lhala...
Jenže mapa nelže. Silnice se začíná zakusovat do svahu v naprosto zvířecím sklonu. Kroutíme hlavami, neboť to je v našich končinách vážně nevídaný úkaz. Tohle snad může vyjet jen ruský teréňák, nebo sněžná rolba. Těžko si představit převod, který by byl adekvátní pro takový svah. Martinka tyto zlé úseky tlačí, zcela pochopitelně. Ani tlačení naloženého kola ale není žádná pohoda.
Míjíme vesničky s rozvinutou turistickou imfrastrukturou. Borci, kteří sem vyjedou autem a fotí sami sebe na výhledu nám přijdou trochu mimo. Dál se silnice zužuje a vylidňuje. Pokračujeme v našem boji. V jistý moment si říkám, že když jsem netlačil doteď, vyjedu to celé. Jízda je ale silné slovo, odpočívám každých 50m a po pauze se rozjíždím napříč silnicí. Ve stoje si potom kopu stehny do řidítek, dokud mi úplně neztuhnou nohy. Je to takový extrémní intervalový trénink na kole.
V poslední třetině silnice nastoupá 400m během 2,9km, to jest průměrné stoupání 13,8%. To by nebylo tak zlé, kdyby tu nebyly úseky po rovině a úseky ve více než 20% sklonu. Martinka vypadá, že mě zabije. Chvíli jí pomáhám tlačit kolo, i ve dvou je to neuvěřitelná dřina.
Propocená trika začínají studit, to je dobré znamení. Dostáváme se do cíle na sedlo Kew Fin, 1500mnm. Vynášíme kola přes schody k mítině, odkud je krásný výhled. Fouká nezvyklý svěží vítr a teplota padá až na 18°C. Nocujeme v altánu, úroveň romantiky je vysoká, ale jsme tak na kaši, že se skoro nemůžeme hýbat. Pocitově i statisticky to byl nejtěžší den celého našeho cykloputování.

Na východ slunce přichází pár turistů, jsou celkem hluční, ale dlouho se nezdrží. My si pospíme a tak na procházku zarostlou cestou vyrážíme až dopoledne. Výhledy jsou poněkud omezené porostem.
Sedáme opět na kola a jedeme dolů. Nu, není to žádný med, místy opět stoupáme. Sjezd nejprudších pasáží je nepříjemný. Tělo spočívá za sedlem, rychlost se pohybuje v rozpětí 15 - 20km/h. Rychleji by to byla sebevražda. Brzdy vydávají nejrůznější tóny, zápáchajíc při tom. Přejíždíme několik vybetonovaných brodů. Po sjetí 1000 výškových metrů mi tachometr ukazuje průměrnou rychlost 14km/h. Na východní straně hor není žádná turistická infrastruktura, dokonce ani ta, se kterou jsme počítali. Snídáme tedy mix sušenek. Nejsou příliš dobré, ale jsou lepší než ty v Nepálu. První jídlo si dáváme před 2h odpoledne v centru národního parku poblíž vodopádu Chae Son. Ten je nedaleko od naší cesty, ale naše únava je na další procházení příliš velká. Cestování na kole má i své stinné stránky.
Pokračujeme údolím na jih. Občerstvovny potkáváme zřídka, jinak je to ale příjemná jízda. K večeru žádáme s úspěchem o vodu na policejní stanici. Stan stavíme pod střechou školy. Světla, zásuvky a tekoucí voda přijde vhod. Nikdo nás nevyhazuje, třebaže naše přítomnost je známá. Před spaním je 25°C.

Ráno klesla teplota na 22,5°C. Brány školy jsou zavřeny, neboť je sobota ráno. Naštěstí tu nejsou takoví oplocovači jako v Británii, takže vyjíždíme pohodlně po poli mezi kravami. Přes pokročilé stadium únavy nám to po rovině odsýpá, do 50km vzdáleného Lampangu přijíždíme už v 9 ráno.
Lampang je město, které má co nabídnout a zároveň nepůsobí přehnaně turisticky. Ubytováváme se v hotelu, přeci jen jsme nějaká cyklohonorace... Nu dobrá, tak tedy hotel Kim je slušná díra a je levnější než penziony, představuje tedy ideální místo pro náš odpočinek. Zůstáváme ve městě 3 noci, čas jenž uteče bleskově. Navštěvujeme několik klášterů, ospokojujeme své chuťové buňky a dáváme se celkově dohromady, což obnáší třeba i praní našeho skromného šatníku. Poslední den si vyhrazujeme na návštěvu nedalekého sloního centra (Thai Elephant Conservation Centre). Vyrážíme z hotelu brzy ráno, ale první (volný) autobus jede až v 10 30, což se nám moc nehodí. Taxikáři si říkají o 400 Bhátů, které do nich investovat nehodláme. Nedaleko od autobusového nádraží si Martinka všímá půjčovny motorek. Za 250THB na celý den je to jasná volba. Na zálohu 1000THB dostáváme zánovní moped Honda s automatickou převodovkou. Nu, 30km po dálnici je pro nemotorkáře dlouhých, ale postupně si zvykám. Cestou zpět pak brázdíme zatáčky vedlejších silnic, které jsou o moc zábavnější.
V centru platíme 225THB vstupné za osobu. Shlédneme sloní koupání a dvakrát asi hodinovou sloní přehlídku. Na náš vkus je to trochu moc laděné jako zábavní park, ale věříme že tato instituce má svůj význam. Sloni jsou krásná zvířata, líbí se nám, že se dostaneme do jejich bezprostřední blízkosti. Například kůže na sloním chobotu je velmi hrubá. Obdivujeme jak jejich sílu, tak i překvapivě jemnou motoriku.
V areálu je také muzeum/informační centrum, kde se dozvídáme další zajímavosti.
V centru se starají o 80 slonů, v celém království pak žije 2700 domestifikovaných a 2000 - 3000 divokých slonů.
Večer ještě na mopedu objíždíme několik památek v Lampangu. Na hotelu si pak děláme výborný salát s vychlazenymi kousky melouna, který je hoden zápisu. Příští ráno město opouštíme a pokračujeme na jih...