Thajsko sever - západ (Lampang - Sukhothai - Mae Sot)

8.11. - 14.11.2016
Pozn. 1THB (thajský Bhát) = 0,7Kč
Ráno vyjíždíme z Lampangu. Vídáme opět jevy zcela běžné v místním prostředí. Chlapík jede po dálnici v protisměru na kole s křovinořezem na rameni. Nikoho nenapadne na něj troubit, on jistě má důvod. Zastavujeme se na kafe, ale dostáváme jen verzi 3v1. Dávám si ještě jedno s ledem, ale k mému překvapení do něj paní nasype 4 lžičky rozpustné kávy a několik lžiček cukru, vytvářejíc tak ledový kofeinový zabiják. Zbytek dne šlapu s třesem v celém svém těle, který přejde až následující ráno.
Večer si ve městě Thoen dáváme rýži se zeleninou a kupujeme další 3 porce rýže a kondenzované mléko na sladkou snídani. Potkáváme staršího thajského cykloturistu, který nás zve na noc do kláštera. Nemáme důvod odmítnout.

Ráno je 27°C, cítíme se umlácení. Na začátku nedlouhého stoupání Martinka ztrácí rukavice. Později jen tak mimochodem prohodí, že dnes dojedeme až do Sukhothai. Není to úplně blízko, ale výzva se přijímá. Cesta na jih mezi kopcemi je příjemná. Zastavujeme u přehrady Mae Mok, doufajíc v možnost schlazení údú ve vodě. Nu, možnost by byla, ale odvaha dnes chybí. Pokračujeme tedy mezi rýžovišti, ze kterých se místy zvedají strmé vápencové skály.
Asi 10km před Sukhothai nás ze strnulého šlapání poznamenaného bolestí zadků probouzí přejetý had na krajnici. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby neměl v průměru asi 8-10cm, neměřil 2m a nevydával pach jako zdechlina jelena. S pomocí stručného lexikonu hadů JV Asie odhadujeme druh na kobru královskou. Ač obecně nejsme na hady nijak přecitlivělí, při pohledu na tuto hadici se nám zcvrkávají údy.
Dojíždíme mezi stavby historické Sukhothaie. Se spaním tradičně není problém, dnes nacházíme stříšku i s větrákem. Chlapík odnaproti nás přichází pozdravit a ukázat nám toalety. Hygienu tak provádíme s pomocí zrzavé vody z hadice. Toaletám tu vládnou žáby, to je nutné poznamenat. Usínáme bez problémů, jen v nohách cítíme dnešních 126km.

Ráno si necháváme bagáž v nedalekém resortu, kde si pronajímáme pokoj na 1 noc. Historický park Sukhothai prozkoumáváme na kolech nalehko. Je to vzhledem k jeho rozlehlosti ideální způsob. Komerční hnus v centru nepůsobí dvakrát stylově, ale pozůstatky někdejšího hlavního města za návštěvu stojí. Vstup máme na počest zesnulého krále zdarma, platíme jen 10THB za kolo. Davy turistů potkáváme jen ve 2 největších někdejších chrámech. Odlehlejší místa nabídnou i příjemnou atmosféru. Severně od centra v okolí Wat Phra Phai Luang by byla vhodná místa na divoké kempování v bezprostřední blízkosti chrámů.
Počasí je dnes pesimistické, neb celý den prší. V poledne se sušíme na pokoji a navečer vyrážíme do centra ještě jednou. Před ulehnutím jsme vyčerpaní.

Příští den zahajujeme přesun na západ. Ráno mrholí, jedeme rovně po rovině (tedy prostorem bez zatáček a kopců):-)
Ve městě Tak si dáváme 2 obědy. Martinka si chce dát ještě pivo, ale ostrouhá, neboť prodej alkoholu je mezi 11h a 14h zakázán.
Pokračujeme na úpatí hor, kde stavíme stan už před čtvrtou odpolední na vrátnici u hasičů. Jejich velitelství je o kus výš na kopci. Tito chlapíci mají na starost zvládání lesních požárů. Jak už je v této zemi zvykem, nikdo nás nevyhazuje a chlapci nám ještě odemykají přilehlé toalety.

Ráno vyrážíme do stoupání, sklon je lidský, ale jízda velmi nepříjemná, neboť silnice se na dlouhém úseku rozšiřuje. Místo krajnice tak silnici místy lemuje třímetrová díra. Asfalt je poničený těžkou technikou, přetížené kamiony se plíží kolem nás a úroveň hluku je vysoká. Martinka si stěžuje, že se jí místní kdesi po cestě opět smějou.
Odbočujeme na sever k národnímu parku Taksin Maharat. Vstupnému se tentokrát nevyhneme, platíme 200THB/os. Správa N.P. si rozhodně vybrala příjemné místo k úřadování. My bereme útokem zprvu místní vývařovnu, po 800 výškových metrech nám kručí v břiše. Poté jdeme na "procházku" do pralesa, místním lákadlem je největší strom v království. S obvodem 16m, výškou 50m a stářím 700let je to slušný kousek. Líbí se nám i další velikáni po cestě a obecně ohromná druhová rozmanitost porostu. Les působí živě. Po cestě k nedalekému vodopádu se lehce ztrácíme. Martinka dnes nemá chuť plazit se mezi liánami a prodírat se pavučinami. Nemám jí to ta zlé. Mě vyvádí z pohody vlastní pot.
Zpět u správců znovu obědváme a chvíli pozorujeme medvěda ušatého ve výběhu. Kůže mu plandá kolem krku takže vypadá, jako by měl chlupatý límec.
Sjezd je podobně nepříjemný jako výjezd, jen o dost rychlejší. Stan stavíme v resortu u silnice, jenž připomíná naše kempy s chatkami. Poplatek za stan tu ale není.
Jedna věc je na cestování na kole skvělá: je jedno, jak špatné jsou podmínky ke spánku, s únavou z celodeního šlapání usneme kdekoliv. Klidně i za zvuků thajské country.

Ráno snídáme další kopec, jenž by měl být na čas poslední v Thajsku. Tentokrát jedeme v mlze a 100% vlhkosti. Silnice se tady, naštěstí pro nás, ještě nezačala rozšiřovat. Opět nás míjí brumlající kamiony s vleky, 6 náprav a přetékající náklad je standardem.
Znenadání se z mlhy vynořují vápencové zuby i s modrou oblohou. Ony skály jsme viděli již včera na několik desítek kilometrů. Zastavujeme se u kláštera na sedle, kde se zdravíme s místními cyklisty. Místo zcela postrádá klid, neb řidiči všeho co má klakson zřejmě na něčí počest vedle kláštera troubí. Příliš se nezdržujeme, neb období raního "chladu" není nekonečné. Ve sjezdu poprvé vidíme myanmarské hory. Okolí města Mae Sot vypadá v raním světle krásně. Brzké vstávání se vyplácí (ač je běžné, že nejméně 1/2 členů výpravy má brzy ráno nejlepší spánek a největší odpor ke vstávání) takže před 9 už svačíme polévka bez nudlí v centru Mae Sotu. Nakupujeme zásoby o kterých se domníváme, že by mohlo být obtížné je sehnat v Myanmaru. Tedy třeba 5 repelentů, 3 opalovací krémy a nějaké ty ořechy a semena. Ubytováváme se v prvním hotelu a to doslova (Hotel First).
Kulturní šok přichází o den dříve, než jsme čekali. Jen co vytáhneme paty z hotelu, ozve se zpěv muezína a mezi budovami se blýskne mešita. Jídlo, které chutnáváme ve vývařovně naproti, je naprosto odlišné od všeho, co jsme jedli poslední 2 měsíce. Na trhu nacházíme směs nejrůznějších národností i pachů. Martince dochází slova, prý takový (kulturní) podraz nečekala. Město je celkově velmi živé a rozhodně stojí za návštěvu.

Ráno posíláme 26 pohledů a odjíždíme na nedaleký hraniční přechod. Hranice vede středem řeky Moei. Na měsíc se loučíme s Thajskem a přejíždíme přes most tentokrát standardně na kolech.