Thajsko - z Phitsanulok do Nong Khai (severní-severovýchodní Thajsko)

25.9.-2.10.2016
Pozn. 1THB (thajský Bhát) = 0,7Kč
Konečně opouštíme Bangkok. Protože se nechceme smažit stovky kilometrů v thajské nížině, dopravujeme se vlakem do Phitsanuloku, asi 400km severně. Jedeme vlakem typu rapid, 3. třídou. Jízdenky jsme koupili 2 dni předem za lidových 180THB/os. Kola platíme pruvodčímu až na místě, žádá si 100THB/kolo. Sundaváme brašny a cpeme kola do vagónu, který je vyhrazen personálu a nákladu. V praxi to vypadá tak, že průvodčí sedí na kancelářské židli u stolu vedle přivázaných skútrů. Ve vagonech pro cestující je za jízdy otevřen každý otvor včetně všech dveří. Bezpečnost nade vše:-) Vagony se vzhledem k slunečnému počasí nepříjemně rozpalují. Je ale možné jet vyšší třídou s klimatizací, která je o něco dražší. Náš vagon je plný pohyblivých větráků. Ten nad hlavou má zřejmě nějakou technickou obtíž, neboť vrtule mlátí celou cestu do svého krytu.
Vagony bez ustání prochází prodejci jídla. Využíváme toho a dáváme si lepivou rýži, jež se dá kousat jako chleba, a regulérní kynuté knedlíky s náplní z čínských datlí. Jen se olizuji:-)
Za 7,5h vystupujeme v docela poklidném městě Phitsanulok. Vyjíždíme po silnici dálničního typu, která ale není vůbec klidná. Naštěstí je přítomna velkorysá krajnice. Vzhledem k tomu, že máme jen tušení, co v těchto končinách žije a nežije, stavíme si k večeru stan pod stříškou v malé vesnici. Místní nás ale nakonec "stěhují do lepšího" - dávají nám k dispozici skromnou garsonku i s větrákem. Komunikace je poněkud obtížná, ale stejně nám dělají radost. Vyspali bychom se tedy úplně stejně i venku, ale sprcha na smytí směsi repelentu, opalovacího krému a potu vážně bodne.

Ráno mě fascinuje "raketový start" Slunce. Tak jak se večer rychle stmívá, tak se i ráno rozednívá. Odbočujeme se mrknout k vodopádu u Ban Wang Ka Bak, ale dost tu žerou komáři. Dáváme si ohnivou rýži, po které se na Martinky nosu vytváří malý rybník.
Na odpočívadle potkáváme dalšího cykloturistu. Francouz Jean-Claude Vallet je motivační pán. V 60 letech jezdí i 120-150km/den. Jeho kolo najelo na 5 kontinentech asi 200000km (není tam 0 navíc). Je to sympaťák, máme společný kousek cesty, takže dnes pojedeme ve 3.
Na příští občerstvovací zastávce se přesvědčujeme, že místní prodejci ovoce umí loupat pomelo výrazně lépe než my:-)
Ochutnáváme další druhy ovoce, jež při nákupu neumíme ani pojmenovat. Jsou to rambutan, mangostan, longan, karambola a cherimoya. Později koupím někde ještě kousek durianu (velký světlehnědý pichlavý plod s bílou dužinou, která se konzumuje) po kterém mi neskutečně smrdí zadní brašna ještě týdny poté. Jinak je ale ovoce výborné, osvěžující a cenově příznivé.
Přes den je na slunci peklo. Dnes si nedáváme polední siestu, takže se jízda mění na boj s přehřátím a dehydratací. Odbočujeme k vodopádu Poi, který sice padá jen několik metrů, ale průtok i šířka řeky jsou úctyhodné. Vedle je pěkné zázemí a střecha nad hlavou, takže tu trávíme noc.
Následující den jedeme kousek podél parku Thung Dalaeng Luang. Loučíme se s Jean-Claudem, který pokračuje po hlavní silnici 12 na východ. My odbočujeme na menší silnici směrem k městu Nakhon Thai. Dnes dopoledne jsou podmínky příznivé, slabě prší a teplota spadla na příjemných 25,5°C, to je naše dosavadní thajské minimum. Stejnou radost nám dělá velkorysá krajnice a luxusní asfalt i na této vedlejší silnici. Z focení ananasovového políčka se vyklube pozvánka na prohlídku zahrady a domu od švýcarsko-thajského páru. Dozvíme se mimo jiné, že evropským druhům jahod se tu moc nedaří:-)
Odpoledne už venku panují klasické parní lázně. Vydáváme se na krátkou procházku do N.P. Namtok Chat Trakan. Pěšina lesem je zarostlá, kolem se ozývají různé zvuky, takže člověk ze střední Evropy se tu rozhodně necítí jako pán tvorstva. Za 1,5h ujdeme necelé 2km a máme pěkně stažené zadky. Stan si stavíme pod převislou střechou domu správců parku, jenž nás k tomu vyzvali. Při ulehání do stanu je tradiční teplota 28°C a vlhkost 80%.
Večer začíná živočišná show. Nejdříve nás ohlušují nabroušené "cikády". Kolem světla domu se postupně slétá oblak hmyzáčků, na kterých si pochutnávají malé ještěrky a žáby. Vylézá i větší ještěr, který nás nejprve docela vyleká. Vidíme jen jeho přední třetinu, ale tušíme, že měří na délku tak metr.
Po zhasnutí světla nám nad stanem přelétávají netopýři. Zkrátka, není to úplně místo, kde bychom chtěli spát pod širákem:-)
V noci si při cestě na toaletu všímám malého hada. Uklidňuji se tím, že je to slepýš, neboť se plazí velmi pomalu.
Příští dopoledne pokračujeme zemědělskou krajinou. Míjíme rýžoviště, vzrostlé banánovníky, kukuřici, kaktusovité rostliny dračího ovoce, sem tam stromek papay a vysoké kokosové palmy. Kolem 10h se jízdní podmínky mění na peklo. Zároveň vjíždíme do údolí, kde silnice začíná prudce stoupat. Okolí je tady kompletně porostlé bujnou vegetací. Krásné peklo, poznamenává Martinka. Naše rychlost místy padá na 5km/h. Slunce se nám přitom opírá do zad. Absolutní prohřátí. Zdá se mi, že cítím vůni vyžehleného prádla. Možná už z toho blouzním.
Náš stav vylepšuje až odpolední přeháňka. Dáváme si mongolsky tučnou polévku, nic pro dnešní den. Martinka má (zřejmě z přehřátí) střevní obtíže, takže zastavujeme dřív a domlouváme si spaní na pozemku kláštera poblíž Ban Huai Tat. Dnes jsme na silnici potkali 2 "užovky" a večer 1 škorpionka. Nejčastější setkání se zvířaty ovšem "zajišťují" vsude přítomní potulní psi.
Ráno je Martince lépe, vyjíždíme v 6 a jízdu si užíváme. Je 25°C. K snídani si dáváme lepivou rýži za 30THB dohromady. Přijíždíme k N.P. Phu Ruea. Jedná se o horu s vrcholem v 1365mnm, kam si chceme vyjet. Uschováváme si brašny u milé paní u cesty. Nejdříve ji vyrušíme od jídla a poté jí ukážeme 2 slova v překladači - "uschovat" a "dopoledne", ukazujíc přitom na naši bagáž. Okamžitě pokyvuje hlavou a usmívá se. Nejsem si jist, jestli bychom to sami zvládli podobně, kdyby k nám domů přijel cizokrajný návštěvník a ukazoval 2 česká slovíčka na displeji telefonu...
V národním parku Phu Ruea se platí vstupné. 40THB pro thajsky vypadající a mluvící a 200THB pro ostatní. Chvilku váháme, ale leták nás přesvědčí. Následuje stoupání 700 výškových metrů s průměrným sklonem téměř 10%. Na cestě není ani jedna serpentina. Asi polovina stoupání je zcela nelidský kopec, kde prokluzuje zadní kolo na mokrém asfaltu. S převodem 22-34 je to i bez brašen zcela na hraně výjezdnosti, myslím že některé úseky jsou více než 20% stoupání.
Nahoře nás čeká parádní výhled a řev tropických potvor k tomu. Bohužel vychází slunce, takže prohlídku dost urychlujeme, neboť náš opalovací krém zůstal dole. Martinka jede dolů napřed, ja ještě chvíli točím a fotím a scházíme se na úpatí kopce. Rozhodně by tu bylo kde chodit až do večera, ale na 17.rovnoběžce to bez krému pokoušet nehodláme. Přes poledne si dáváme siestu v altánu, která nám prospívá. Kupujeme trs malých banánů za lidových 10THB.
Sjezd z 700mnm do nížiny je jako z pohádky. Široká silnice, čistý obzor, krásné světlo na focení. Kopcovité krajině vévodí zelená, jenž kontrastuje s modrou oblohou. Míjíme kaučukovníky, maniok, banánovníky, dračí ovoce a v údolí potom zaplavená políčka s rýží. Jediná nevýhoda je, že se otepluje.
Noc trávíme ve stanu na pozemku kláštera. Hlavní mnich nemluví anglicky, ale po několika telefonátech s tlumočnicí se domlouváme a dostáváme souhlas.
Toalety a "koupelna" jsou veskrze v souladu s přírodou. V otevřené "splachovací kádi" na wc (standardně se nepoužívá papír ale miska s vodou) plave mrtvý škorpionek. Mravenčí pochod mezi kartáčky na zuby ani nepřekvapí, stejně jako gekonek na zdi, bez kterého si večerní hygienu už těžko představíme:-) Koupelna sestává z kádi napuštěné vodou a misky na polévání. Místnost patří mezi ty nejšpinavější, které jsme v životě viděli. Ale darovanému koni na zuby nekoukej. Upřímně řečeno, i po jediném dni na kole v těchto podmínkách jsem za ní vděčný a být to 2 dni, tak do té nechutné kádě klidně skočím:-)
Před spaním je ve stanu 30°C. Asi už z toho tepla blouzním, neboť si sedací partie ošetřuji zubní pastou namísto tekutého pudru (antivlku). Martince to dělá velkou radost:-)

K ránu se ochlazuje na 27°C.
Projíždíme krásnou zamlženou krajinou. Vápencové stěny trčí mezi svěže zelenými rýžovými poli.
Pod mrakem je jízda na rovině snesitelná.
Po poledni přichází nejsilnější déšť, ve kterém jsme kdy jeli na kolech. Je to naprosto regulérní sprchování. Dokonce je mi asi 2h zima, poprvé od příletu do Asie. V jakémsi městě po cestě to vypadá jako lokální záplava.
Martinka má radost a večer chytá 2. dech. Asi v 16 30 projíždíme kolem kláštera v Ban Kao Kloi. Jsem po téměř 100km docela unavený a necítím se dnes moc vlezle. Dovnitř tedy vjíždíme zdrženlivě. Je tu spousta lidí, 2 bílé obličeje ale okamžitě upoutají pozornost. Přichází sympatický mnich. Dnes je to snazší než včera, ani nedokončím větu a pán v oranžovém rouně už ukazuje rukou. Zavádí nás do otevřené budovy a vítá nás (anglicky) v klášteře.
Je to poměrně rozsáhlý komplex budov. Největší z nich zaujme kmeny stromů ve funkci sloupů, které podpírají členitou střechu. V čele je zlatá socha Budhy, podlaha je pokryta polstrováním. Celek působí vzdušně a velmi příjemně.
Nepřestává mě udivovat, s jakou snadností pravidelně nacházíme "civilizované" místo na spaní v tomto kraji. Jistě, uměli bychom to i ve stanu na divoko, ale to má v těchto zeměpisných šířkách 2 nevýhody. Jednak se člověk při vykonávání žínkové hygieny hůře brání poštípání komáry (riziko dengue, nebo malárie) a také je při případné "přeháňce" nutné použít tropiko stanu, které výrazně zhorší už tak špatné klima uvnitř.
Večer jdeme do nedalekého obchodu pro pivo. Ani Lao, ani Chang nám dnes nejede. Paní domácí povídá Martince, že je "very very beautiful" (velmi krásná).

V noci je k naší radosti chladněji. Ráno se v klášterní budově koná ženská snídaně. Nestačíme se divit. Loučíme se s "naším" mnichem, necháme si vyfotit své xichty a vyrážíme dál po rovině. Míjí nás pickupy s korbami naplněnými lidmi. Také nás předjíždí štěkající pes na sajtkáře. Martinka jede zřejmě časovku, do Ban Phu přijíždíme časně s průměrem přes 20km/h.
Pokračujeme po rovině na sever, míjíme pár vodních buvolů a do města Tha Bo u Mekongu přijíždíme už po poledni. Dál dnes pokračovat nechceme. Ptáme se místních na ubytování (guesthouse), načež se chvíli motáme a posléze následujeme mladíka na mopedu. Ubytování je sice za městem, ale vypadá dobře a s kolama není nejmenší problém. Platíme 350THB/1 noc a hlavně si necháváme vyprat oblečení. Naše dresy a kraťasy už vykazovaly víc hnědočervené než svých původních barev (nachytaný prach a špína z okolní červenozemě. Za praní si ale ráno naúčtují mrzkých 300THB a ještě nám chybí 1 ponožka a 1 žínka.
Odpoledne obhlédneme Mekong. Překvapivě vypadá téměř tak snově, jako v našich představách. Dáváme si kokosy - jsou tzv. mladé, mají v sobě hodně šťávy, zatímco bílá vrstva "kokosu" uvnitř je tenká a velmi měkká. Je to osvěžující lék, obzvlášť ten chlazený. Večer trávíme převážně nakupováním jídla, jeho konzumací, konzumací regulérní večeře a pitím lahve piva Chang. Martinka také čistí a kontroluje brašny. Před spaním hledám na internetových mapách zbytky primárních lesů v jihovýchodní Asii. Jsou to samé smutné informace. Těší mě ale, že bychom nějaký ten zbytek pralesa mohli míjet v Laosu a v Myanmaru.
Poslední den v této části Thajska šlapeme za mírného deště nedaleko od Mekongu. K celnici přijíždíme po 12h. Přes přítomnost cedulí zakazujících jízdu na kole po mostě nás celnice pouští. Malé, ale významné plus pro Thajsko:-) Mekong přejíždíme ještě po levé straně a na měsíc se loučíme s Thajskem.