Thajsko - západ (Phu Nam Ron - Kaeng Krachan N.P.)

12.12. - 18.12.2016
Pozn. 1THB (thajský Bhát) = 0,7Kč

Na myanmarsko-thajských hranicích přejíždíme opět do levého pruhu a vnímáme citelně změnu povrchu. Z polňačky na dálnici, chtělo by se říci. Stylově nás vítá cedule 8% sklonu, naštěstí v klesání. První kilometry jsme z asfaltu úplně u vytržení. Odsýpá to neuvěřitelně. Prales kolem cesty ale vzal za své, tady už se půda obdělává.
Na celnici dostáváme razítka do pasů od navoněných úředníků v čistých šedých uniformách. Máme opět 15 dní, což nám dává několikadenní rezervu do odletu. Ta se může hodit, jak jsme se přesvědčili v Nepálu:-)
Dojíždíme do nejbližší usedlosti, městečka Ban Phu Nam Ron.
Dáváme si phad thai (smažené nudle s vejcem, masem a zeleninou), Martinka zažívá stavy euforie. Hledáme nějaký klidný plácek na nocleh, ale nakonec se necháváme zlákat do příjemného resortu. Vyměklost, honí se mi hlavou později, ale ubytování se nakonec dost hodí, neboť na smytí barmského prachu by lahev vody s žínkou rozhodně nestačila.

Následující dopoledne vymýšlíme plán dalšího putování. Nejdříve jsme zamýšleli pobyt v tzv. západním pralesním komplexu, což je rozsáhlá pohraniční oblast zahrnující několik parků a rezervací. Necháme se ale odradit přítomností těchto míst na seznamech typu "5 nejnavštěvovanějších thajských parků", nebo "10 míst, které prostě musíte v Thajsku vidět". Stejně tak doporučení od osamělých planetářů na nás mají, podobně jako ke konci naší první asijské cesty, docela opačný efekt. (pozn. Lonely Planet jsou oblíbené příručky nejen u turistů z anglicky mluvících zemí).
Shodujeme se tedy na návštěvě národního parku Kaeng Krachan, který je ostatně se západním pralesním komplexem propojen díky pralesům v Myanmaru. Z aktuálního stanoviště je vzdálen asi 200km jižním směrem.
Vyjíždíme až po poledni. Asi jsme stále myšlenkami pozadu, neboť nás zaskakuje obchod plný zboží a neskutečně studené lahve v lednici. Jako by běžela bez ustání.
Dofukujeme pláště, mažeme řetězy a mažeme si to po asfaltu na jihovýchod. Řadíme úplně jiné převody než v minulých dnech. Společnost nám dělají nepříjemní, dobře krmení thajští psi. Nervou z nás sice kusy ošacení za jízdy, ale vybíhají za námi s takovou prudkostí, že jeden neví, co si o tom myslet.
Večer stavíme stan v areálu školky v Dan Makham Tia. Tahle kempovací svoboda nemá chybu. Jediná vada na kráse je smečka psů, která si krátí noční nudu štěkáním na měsíc. Měsíc kupodivu nemizí, je tedy třeba štěkat hlasitěji. Když ani poté nepřichází žádná změna, rozpoutává se smečkové šílenství a štěkání a vytí se protahuje do ranních hodin.

Příští den pokračujeme rovnou krajinou jižním směrem. Dlouhé úseky bez zatáček znamenají rychlý posun, jízda je to ale dost nudná. V poledne ukazuje tachometr 65, z letargie nás vytrhává až kopec na 80.kilometru a tlupa opic na jeho vrcholu. Po chvilce focení na mě 2 makakové vrčí skoro stejně jako psi.
Celkem neplánovaně nakonec natahujeme dnešní etapu na 115km. Celý den po nás znovu a znovu startují místní čoklové. Nejsou to žádní hrdinové, neboť stačí zastavit a zařvat a prchají do bezpečí. Pokouší ale naše nervy do té míry, že se na ně vyzbrojujeme kamením.
Dnes kempujeme nadivoko na malé hrázi jakési zavlažovací nádrže. Večer je nepříjemné horko, teploměr ukazuje 28°C. Už zase.

Příští ráno je jen o stupeň méně než večer. Naše představy o chladném období sucha vzaly zcela fatálně za své. Tohle vážně není chlad. Cítíme se umořeně. Jestli si někdo představuje ráj takhle, my razantně oponujeme. Nic nepřekoná rozmanitost 4 ročních období!
Přijíždíme k návštěvnickému centru národního parku Kaeng Krachan. Ač leží mimo park samotný, je to docela příjemné místo na kraji vodní nádrže. Na informacích se dozvíme, že na kolech nás do parku nepustí. Můžeme si zaplatit auto s řidičem za 1300THB. Jestli je to na den, či jen za jízdu do kempu uvnitř parku se nedozvíme, protože angličtina není silná stránka místních zaměstnankyň. Nu, vzhledem k tomu, že cizinci platí trojnásobné vstupné oproti místním (300THB vs. 100THB) by možná mohla být. Nedozvíme se ani, zdali a kde by bylo možné si půjčit kajak či kanoi k projížďce po přehradě (na informačním letáku je jedna zobrazena). Ve výsledku se cítíme docela rozpačitě, čemuž nepomůže ani dešťová přeháňka. Snažíme se sehnat nějaký dopravní prostředek ve stejnojmenném nedalekém městě, ale bez znalosti thajštiny jsme docela bezmocní.

Ráno tedy dojedeme 20km na kolech k hranicím parku. U závory zanecháváme své oře na příští 3 dni. Je tu několik zaměstnanců, jenž se nám regulérně posmívají. V Thajsku to není ani poprvé, ani naposledy. Balíme si naprosté minimum věcí do našich malých batůžků. S našlapáním obou spacáků do jednoho a připnutím stanu na druhý batoh to nakonec vyjde. Správci se mezitím baví uspořádáním kohoutího zápasu. Chvíli ten cirkus pozoruji, ale nevidím v tom žádnou velkou zábavu. Naše úmysly dojít do 15km vzdáleného kempu pěšky ale zhatí příkaz velitele "No walk!" (žádná chůze). Ukážu mu posunky, že jen popojdeme za zatáčku a budeme stopovat. To možné je. Chvíli jen tak sedíme, ale nahoru nic nejezdí a proviant máme stejně s sebou, takže se rozhodneme jít alespoň kus pěšky. Přece se na tu přírodu nebudeme dívat přes sklo automobilu..
Neujdeme ani kilometr a velitel si pro nás přijíždí svou nablýskanou Toyotou Hilux. Je dost rozladěný. Myslím, že tady nejsou zvyklí na lidi, kteří neposlouchají. Jede s námi zpět k závoře, limit nelimit, řídí jako idiot i na mokré silnici. To zase rozlaďuje mě, takže jen co zastavíme, pouštím se do něj. Ukazuji přitom na ceduli plnou zákazů, které se, jak jsme si stihli všimnout, taktéž nedodržují. Hlavně mě ale zajímá, proč se tu nesmí chodit pěšky. Velitel rozumí, ale vyhýbá se odpovědi. Nakonec zastaví právě přijíždějící pickup a domlouvá nám odvoz do kempu.
Nu, je to od něj hezké, ale nějak mě to neuklidňuje, protože je zřejmé, že je to celé jen záležitost zisku. Proč by někdo měl chodit pěšky, když si může pronajmout auto řízené zaměstnancem parku za tučný poplatek?
Hlavou nám přirozeně vrtá i otázka bezpečnosti při pěším pohybu územím, kde se můžou vyskytovat sloni, tygři či medvědi, ale cítíme, že v tom reálný problém nebude. Tuto domněnku jen potvrzuje provedení kempů, které jsou od okolí naprosto nechráněny. Pokud by bylo nebezpečné se v parku pohybovat pěšky, musely by vypadat docela jinak.
Ban Krang kemp je příjemné místo uprostřed pralesa. Údajně je to jedno z nejlepších míst v Thajsku na pozorování rozličných ptačích druhů. Přirozeně tu nechybí ani zázemí a občerstvovna. Vnímáme nicméně, že je to trochu jiný park než všechny ostatní, které jsme v této zemi doposud navštívili. Postrádáme slušnou mapu, informace v angličtině a funkční zásuvky. Nabíjet lze jen omezený čas večer. Naopak se nám dost líbí profesionální fotografie místní fauny.
Celý den je nezvykle chladno, chvílemi i prší. Je to vtipné, neboť s sebou 3 měsíce taháme oblečení, které nepoužíváme, ale teď máme jen trika. Vše ostatní zůstalo v brašnách na našich kolech.
Všímáme si několika gibonů na kraji kempu. Je fascinující, s jakou mrštností a elegancí se pohybují v korunách stromů.
Odpoledne si procházíme asi dvoukilometrovou pešinu pralesem. Ta nepostrádá i několik informačních cedulí. Například se dovídáme, že liány využívají stromy jen jako fyzickou oporu pro šplhání vzhůru za světlem, ale nikdy na nich neparazitují. Některé z nich mají průměr kmenu u země více než 20cm. Jejich přemnožení v místním prostředí je ale následkem lidského zásahu do lesa. Podle některých informací v Thajsku žádný nedotčený prales není, přestože oficiální zdroje mluví o cca 35% lesního porostu jako o primárním lesu.

Noc bez karimatek nebyla nijak zlá, ale pravidelně bychom si jí dopřávat nemuseli. Budíček nám dělají giboni, jejichž rannímu zpěvu neunikne žádný slyšící tvor. Ještě za šera stopneme terénní auto, kterým se přesuneme asi 15km do "horního" kempu. Řidič je běloch původem z Jižní Afriky, dvě spolucestující pak z Thajska. Jízda po rozbité cestě trvá asi hodinu. Nahoře v necelých 1000mnm je takto ráno velmi svěží vzduch, přes poledne se ale ohřejeme. Přijelo sem spolu s námi nehorázné množství terénních aut, je totiž sobota. Většina lidí jsou evidentně z vyšších vrstev. Myslím, že pěšky by sem většina z nich nikdy nevyšla, neboť jsou značně obézní.
Procházíme si krátkou pešinu, u které zpozorujeme ve větvích stromu velkého zoborožce. Přesně je to pták rodu Dvojzoborožec žlutozobý. Odhalíme ho díky nezvyklým zvukům, které vydává. Ani jeho letový projev není zcela tichý. Je to opravdu majestátní zvíře. Dále si všímáme obrovských veverek (Ratufa affinis). Ty mají s nataženým ocasem délku odhadem nějakých 80cm.
Chvíli sedíme u královské rezidence, užíváme si výhled a posloucháme zvuky pralesa. Volání opic se rozléhá napříč celým údolím pod námi. Nevnímáme jej ale nijak negativně, právě naopak. Přes poledne jdeme po terénní cestě asi 6km dále na západ k dalšímu výhledu. Vidíme jednoho dalšího zoborožce, primáty ve větvích stromů (hulmany tmavé) a plejádu motýlých druhů. Výhled je, dle očekávání, v poledne trochu fádní. Tedy fádní jen z pohledu zachycení na paměťovou kartu.
Zpět v horním kempu si dávám výborný salát z papáji a kuřecí maso a rýží. Martince stačí jen lepivá rýže. Před čtvrtou hodinou odpolední se pak vyhříváme na slunci jako 2 krajty. Nu, takovéto osvěžení nadmořskou výškou bychom si měli dopřát častěji.
Zpět do dolního kempu jedeme na korbě pickupu. Společnost nám dělají 3 další Thajci včetně jednoho zaměstnance parku. Ten sice nemluví anglicky, ale rýpe do nás celou cestu a snaží se bavit ostatní na náš účet. Martinka k tomu dodává, že tento styl humoru naposled zažila na základní škole.
Kemp je téměř k nepoznání, neboť je nacpaný stany a lidmi. Navštěvování národních parků zřejmě patří mezi oblíbené víkendové kratochvíle. K našemu překvapení místní téměř nevyužívají zdejší občerstvovnu, ale pořádají velké pikniky na dekách. Příjemné je, že i přes množství lidí je v kempu docela klid, čemuž určitě napomáhá fakt, že tu nikdo nepije. Myslím, že bychom se tu mohli trochu inspirovat. Sami si sice rádi dáme pivo nebo sklenku vína, ale zároveň mám pocit, že se u nás trochu preceňuje nezbytnost pití alkoholu při podobných příležitostech.
Před ulehnutím si všímáme sousedního stanu, který nás překvapuje svými rozměry. Na délku měří nějakých 160cm. Tam bychom se tedy nenatáhli. Možná to bude nějaký ultralehký thajský model:-)

Poslední den v parku si nedaleko kempu všímáme větší tlupy hulmanů (chtěl bych napsat opic, ale to by bylo nesprávné označení). Snažíme se je trochu zdokumentovat, ale musíme si přiznat, že BBC naše záběry asi vysílat nebude:-) Užíváme si ale i prosté pozorování jejich pohybu. Je to radost. Lehkost, s jakou přeskakují asi třímetrový prostor nad silnicí nad našimi hlavami je prostě neuvěřitelná.
Zpět k našim kolům jedeme opět stopem. Smějeme se, neboť u nás se v kufru vozí nanejvýš psi, zatímco tady v něm vesele sedíme my. V místních poměrech je to ovšem zcela samozřejmá věc.
Po 3 dnech poté nasedáme na své oře a vyrážíme směrem k pobřeží Thajského zálivu..