1.9. Konečně výjezd. Laktaši - Doboj - Zenica - Travnik

1.9. Konečně výjezd. Laktaši - Doboj - Zenica - Travnik

Víťa ještě před odjezdem sbírá další bod za zničení zahradního světla, na které převrhne plastovou lavičku. Tím se ujímá vedení v bodovací soutěži o největšího ničitele. My se fakt vyplatíme. Paní domácí to bere velkoryse a odmítá finanční kompenzaci. Dopoledne kupuju místní simku, dva bezmasé burky (burek je tu přesně řečeno jen s masem, další typy se jmenují v závislosti na náplni - sirnica, zeljanica, krompiruša). Přebalíme věci, nosič a vše nadbytečné necháváme v autě a po poledni vyjíždíme. Jen pro svou informaci si poznamenám tlaky v pláštích 3,1 vepředu, 3,4 vzadu, na vozíku 1,3bar. 

Nepříjemných 5km po hlavní na Banja Luku máme na ohřátí, provoz přes poledne je větší než včera k večeru. Přejíždíme řeku Vrbas a postupně projíždíme na silnici cca 3.třídy, kde to není vůbec špatný. Úzká asfaltka, provoz minimální. Zalidnění je tu nižší, je to zemědělská oblast, ale rozhodně nepůsobí chudě. Rodinné domy vypadají zvenku jako ty u nás, k tomu udržované zahrady a spousta plodin. Cestování na kole úrodnými kraji mě fakt baví - člověk furt něco ujídá a ikdyž urve třeba tvrdší švestku za jízdy tak je stejně nakonec dobrá:-) 

Přestože úvodní etapa měla být skoro po rovině tak nám přichází do cesty pár stoupání, někde se sklonem i 12%. Zastavujeme na dětském hřišti u školy v obci Nova Dubrava. Je tu i elektrifikovaná železnice, žádnej vidlákov. Martinka si dává domáču kafu, tedy turka a Víťa zase dostává od cesty tyčinky a křupky, o které se s námi nedobrovolně rozdělí:-) Sympatický to lid. 

Večeříme a kempujeme na louce pod vesnicí Gorni Vijačani. Víťu uhoupu v nosítku i přes štěkot místních psisek. 

Celý úsek z Ukriny do Kulaši je to velká pohoda, místy sice po štěrku, ale provoz žádný a projíždíme příjemným údolím. 

Při příjezdu na přivaděč do Doboje si svobodně odhlasujeme, že to radši vezmeme přes kopec. Jeden člen je pro, jeden proti a Víťa se zdržel hlasování. Takže místo 12min po rovině jedeme hodinu po štěrku. Teda spíš tlačíme. Přesně řečeno místy tlačím tak pomalu, že i tachometr si dává siestu. Ale aspoň pobavíme místní, přeci jen takové exotické druhy každý den nevidí. 

Prostě zkratka na Doboj, to je boj. Pravdou je, že se nahoře alespoň trochu rozhlédneme, to lehce vyhladí nově získané vrásky.

Ve sjezdu míjíme první mešitu. Daleko víc chytá pozornost rozlehlý hřbitov, neboť pokrývá prudký svah stovkami bílých náhrobků. Jsou všechny velmi podobné a muslimská symbolika dává tušit, o které etnikum se tu jedná. Doboj je na rozhraní obou bosenských entit, nicméně je převážně Srbský. 

V centru na rohu Parku narodních heroja stojí panelák, jenž by patrně šel na bednu i v mistrovství Evropy odpudivých budov. Kdyby měl o 5 pater méně a stál na sídlišti v Bělehradu tak by byl nevábný, ale že ho někdo vysmahl sem, to moje hlava nebere. 

Necháváme Víťu vyběhat v parku, který je obklopen množstvím café podniků. My bysme si ale spíš dali nějakej vývar, neb jsme celkem vyšťavení. Chvíli se motáme, ale nacházíme. Po dalším demokratickém hlasování využíváme wifi a rezervujeme si tu ubytování, neb se dost připozdilo. 

Po kvalitní radě 2 kluků na ulici ohledně přesné polohy apartmánu Anastasia jej záhy nacházíme (nevěděli a proto s jistotou ukázali opačným směrem). Milena, paní domácí, se tváří lehce zaskočeně, asi jako kdyby jí někdo zvedl od televize přilezením na zahradu, oháněl se nějakou rezervací a tvářil se, jako že jí neudělal před 10 minutama:-) Ale jen co vyndáme béba (dítě) z vozíku, paní je naměko a snesla by nám modré z nebe. 

Ráno si zabalíme a Rado, pan domácí nás zve na kafu (kávu), smokvu (fíky) a sušenky. Dal by si s náma i slívku, ale Milena mu to rozmluví. Rado hovoří srbochorvatsky docela srozumitelně. Povídá, že má 2 syny, jednoho v Německu, druhého v Chorvatsku. Byl v ČR v minulosti, i v Plzni a ve Varech. Fascinoval ho prý výčep v pivnici, 3 pípy vedle sebe a točené pivo skoro jak na pásu. On je zvyklý na pohodičku u rakije a příležitostně lahváče. 

Oceňuje, podobně jako jiní, že se Češi a Slováci dokázali domluvit při rozpadu ČSR. Před válkou v Jugoslávii dělal ekonoma v Natronu, velké papírně. Měli dům v Maglaji a víkendovou 3-patrovou kuču nedaleko. Obojí ve válce lehlo po útocích Bosňáků a NATO, takže po válce začínali od nuly. Nový dům v Doboji postavil sám. Když děti odešli, začali část pronajímat. 

Sezení na zahradě mají příjemné. Letos v létě měli prý vedra, ale v zimě mrzne i padá sníh. Fíkovník jim prý jednou třeba za 10 let v zimě vymrzne. 

Na rozloučenou dostáváme zeleninu a čokoládu pro Vítka. Paní prý v 65 letech vidí poprvé vozík pro dítě za kolo. 

Před polednem navštívíme Dobojskou tvrdavu (hrad). Je to první místo, kde vidíme

kromě srbské vlajky vlát i oficiální bosenskou. Před polednem vyjíždíme podél řeky Bosny na jih. Míjíme první cedule "zákaz vstupu - pozor miny. Za dnešek jich pár mineme a jejich poloha sedí se staženou mapou, což je jediná lehce uklidňující věc na této problematice. Na jednom místě je potenciální minové pole těsně na hranici pozemků, kde stojí docela luxusní rodinné domy. Drsný kontrast. Taky dnes míjíme nemálo domů s rozstřílenými omítkami. Většina z nich je opuštěných, ale dají se zahlédnout i na bytových domech ve městě, kde se normálně bydlí. 

Přejíždíme hranici do druhé entity s oficiálním názvem Federace Bosny a Hercegoviny. V Maglaji jsme docela vyšťavení, je sice 26 stupňů, ale slunce má sílu jako u nás začátkem července, což je docela cítit. Ve slastičárně poblíž nové mešity si dáváme "koláč" co je dort. 

Pokračujeme do Zavidoviči, které by se soudě podle mapy mohlo jmenovat i Zaminoviči. Působí to tu trochu chuději. Cikánka v parku má lepší angličtinu než většina místních, vzdělaná to žebračka. 

Za dnešek 66km, celkem nad plán. Spíme na rovině mezi polemi kousek od řeky. V noci je parádní pohled na hvězdy. 

Příští den projíždíme dále na sever údolím řeky Bosny. Vede tudy hlavní silnice a na většině úseku jedna paralelní menší silnice, téměř bez provozu a ideální pro nás. Je tu ale i pár km, kde to jinudy než po hlavní nejde. Je sobota dopoledne, provoz za mě ok, lepší než v pátek večer z Plzně na Vary. Martinku to ale docela stresuje. Šířka silnice je tu slušná, ale krajnice místy skoro žádná. Nu kdybychom vydrželi tímhle tempem celý den, večer bysme byli nejmíň v Mostaru:-)

Příjemně působí město Žepče, dle etnické mapy převážně chorvatské sídlo. Jsme tu brzy když je příjemný chládek, Víťa spí a tak jen projíždíme. Siestujeme až v obci Nemila, je tu malé stinné dětské hřiště, kde to příjemně profukuje. Přes den je zase 26°C, pocitově bych odhadnul i více. Koupili jsme si na polední pauzu 4kg půlku melouna, shazuju ji sice nejprv za jízdy z kola, ale nakonec jí nakonec dáme na posezení:-)

Údolí řeky je docela majestátní, svahy zalesněné, je to příjemná jízda docela po rovině. 

Za odpoledne přijíždíme na kraj většího města Zenica, které jsme se rozhodli vynechat. Namísto toho se pouštíme do kratšího, ale výživného výjezdu do obce Jokovici. Je tu asfalt, to je plus. Stoupání místy 16%, to je humus. Daří se mi roztrhnout řetěz a trochu ohnout přehazovačku. Naše nýtovačka fungovala vždycky dobře, ale mám pocit že s 9 rychlostním řetězem to není ideální. Přehazovačku nechávám na později, lehké převody háže dobře. Vyjíždíme do 550mnm, kde zakempíme na idylické louce. Tedy, přesněji řečeno nejrušnějším místě v okolí. Napřed nás omrkne pasák ovcí, pak auto maskované za motorku (s jedním předním a jedním zadním světlem), ráno náklaďák sem a tam. 

V noci přiběhne ke stanu nějakej celkem hlučnej pes, chvíli štěká, vzbudí nás, pak zase odtáhne. Opakuje to ještě několikrát, vždycky nám dá čas na usnutí. Jediný řešení by patrně poskytla proměna na psí čevapčiči. 

Před krámekem ve vesničce Stranjani Víťa zase dostává dary. Chudák, maminka mu je nedovolí, neb je na ně prý ještě moc malý. Taky nám pán nabízí, jestli potřebujeme s něčím pomoc, že má nedaleko kuču. Milé. 

Před obchody jsme také několikrát viděli

zaparkované auto s běžícím motorem, dobré znamení. 

Sjíždíme do údolí řeky Lašvy a vyjíždíme do města Travnik. Je to historické město vpodstatě přesně uprostřed Bosny. Je tu spousta obchodů, ubytování, nelze přehlédnout anglické a německé nápisy. Na severní stráni se tyčí hrad, po městě je několik mešit a nespočet kaváren. Dáváme si oběd, dostáváme čevapi místo polévky, inu utržit je třeba. Ajvar také není a moc nám teď masné a mastné nesedne. Ale že budeme používat němčinu jako internacionální mluvu na dorozumění v Bosně, to jsme skutečně nečekali. K ubytování v apartmánu "Panorama" vede krásná ulice s 14% stoupáním, takové optimální "vyjetí nohou". Pan domácí je podnikavý typ, ale má 7 dětí, tak mu asi nic jiného nezbývá. 

Večer omrkneme hrad, modrou mešitu a dáme jednu basanskou kahvu za marku a baklavu za 5. Kafe z džezvy je super a baklava luxusní. 

Následující den se má situace následovně.

Představa: "pořádně si v tom Travniku odpočinem, přijedeme tam brzo, dáme pohodičku, poflákneme se tam a ráno si trochu přispíme ať sme odpočatí před horama."

Realita: Do noci čumíme do map a přemýšlíme, kudy to vezmeme dál. Ráno doufám, že to světlo je ještě sen a celá noc je furt před náma. Ne, není. Psi neštěkali, zato Víťa asi trénoval thai-box, střídavě kop vlevo, kop vpravo. Takhle zmlácený už jsme se dlouho necítili.