12.9. autem Laktaši - Ramsko jezero - Konjic - Prenj - Boračko jezero

12.9. autem Laktaši - Ramsko jezero - Konjic - Prenj - Boračko jezero

Přejezd autem nějakých 200km na jih je docela dlouhý. Spousta osad, zatáčky, úzká silnice bez krajnic. Cyklistů moc nepotkáváme, když tak jen v rámci obcí. Za sedlem Makljen jižně od Gornji Vakuf se otevírá pohled na docela divokou tvář bosenské krajiny. Na jihu se prolínají horizonty pohoří Vran, Čvrsnica a Prenj. Pod náma slušná díra a někde tam dole kousek jezera Ramsko, kam směřujeme.
Je to ve skutečnosti přehrada, ale to nám nijak nevadí. Barva vody je výborná. Jediná divná věc je, že tu nejsou žádný lidi, slunečníky a jiný nesmysly. Nízký stav vody je patrný na první pohled. Při sestupu dolů se pár metrů před vodou začínáme bořit do jílu. Jde to docela blbě z bot i z nohou, to bude možná ten důvod. Stín taky žádný, ale voda je prostě luxusní.
Necháváme auto na parkovišti u františkánského kláštera. Je to vcelku praktický plac pro zevly, neboť je tu tekoucí voda, otevřené záchody, stín a lavičky. Stan stavíme na nedalekém travnatém plácku kousek nad jezerem.
Břeh je velmi členitý, pevnina vytváří několik poloostrovů. Na různých vhodných místech parkuje několik aut a dodávek, místní i cizinci, a zůstávají tam přes noc. Míst je tu spousta, ale většina z nich už je trochu za průjezdností Focusu. Terénní motorka by byla ideální, na kole taky v pohodě. Zůstáváme tu 2 noci, lepší plac nenacházíme, ale není ani třeba.
Přes den je docela vedro, takže se jdu zchladit do vody. Vzhledem ke členitosti jezera mi to přijde jako ideální místo na delší plavání, voda je navíc klidná jako zrcadlo. No v odhadování teploty vody se občas trochu seknu a taky to nebylo na protější výběžek zase tak blízko, takže se cestou zpátky i trochu proběhnu po břehu a příští 3h se klepu zimou:-D Takže cíl splněn.
Další den se chceme přesunout na vlakovou linku Mostar - Sarajevo. Vzhledem k předpovědi (vedro, 32°C) vybíráme Jablaničko jezero, kde jsou 3 kempy. Volíme trošku delší cestu přes hory, kde bude chladněji. Je to cesta znázorněná linií pro 2. třídu, no štěrk na sebe nenechá dlouho čekat. Tady by se hodilo něco vyššího než Focus. Místní mají dost v oblibě starší VW golf, myslím 2.generace. Jinak je tu obecně spousta Škodovek.
Zastavujeme ve stínu u zdroje vody kde je i přes poledne dost příjemně. Děláme si salát a nijak nespěcháme. Místa s tekoucí vodou byla zatím docela četná, často jsou na nich cedule s popiskem kdo, kdy a případně pro koho je postavil.
K jezeru Jablaničko přijíždíme s kvalitně zaprášeným autem i koly na nosiči v čase nejméně dvojnásobném, než ukazovala navigace přes mapy.cz. Tady mají trošku rezervy. Prohlížíme si postupně 3 kempy u jezera a ani jeden se nám nelíbí. Což přespat 1 noc by se dalo všude, ale chtěli jsme nějaké příjemné místo, kde by Martina mohla odpočívat s Víťou když bych jel zítra do hor. Spaní nadivoko by patrně šlo na 2. břehu na kopci u kostelíka, ale nakonec pokračujeme do města Konjic. Ubytování bereme vcelku naslepo podle mapy a zadaří se.

15.9. Prenj planina
Budík ve 4:30 posunuju o 15 minut. I s řádnou snídaní se mi daří nasednout do auta v 5:30. No couvání ze slepé ulice od ubytování mi zabere dalších 10min a těch 100m je z kategorie "orosená zadnice" i přes ranní chlad. Strašný místo, tu křivá zídka, tu schůdek, sloupek, nebo pětimetrová díra dolů bez zábrany. Ještě že spojka nemá ruce a nohy. Taky si uvědomuju, že jsem si zapomněl ošetřit citlivé partie, což při dnešní předpovědi (95% vlk) nedává dobré vyhlídky. Mým cílem je výstup na Zelenou Glavu, nejvyšší vrch pohoří Prenj. Start je za vesnicí Bijela kousek od Konjice. Nu, takový byl plán, tady mě ale překvapuje cedule, na které se píše "Zákaz vstupu, střelnice. Střelby můžou probíhat každý všední den od 11 do 23h." Jakoby jim nestačily minový pole, ještě si tady udělají střelnici na vstupu na značenou turistickou cestu. Cedule je dokonce dvojjazyčná. Také jsou tu další 2 starší cedule v bosánštině podávající trochu jiné informace. Závory se stopkami jsou zvedlé. Vjedu na štěrkovou cestu za cedulí, abych to tam omrknul a potkám chlapíka vezoucího dřevo. Ptám se, jestli je dnes možný průjezd, jestli se nebude střílet. Povídá, že dobrý, střílí se tam přece jen někdy a to v noci...Totéž posléze tvrdí 2 domácí turisti na vrcholu...
Že tam tu ceduli dali, aby měli "vystaráno", ačkoliv se tam něco neděje každý den, mě napadlo hned. Ale proč je ten čas úplně jiný... na to jsme v Bosně asi zatím příliš krátce:-D
Projíždím po štěrku do nějakých 650mnm, kde je závora a místo na odstavení auta.
Vycházím v 6 30. Podstatná část stoupání vede příjemným bukovým lesem, což je fajn. Nejde se mi nějak extra lehce, ale soudě podle času výstupu to nebylo tak zlé. Batoh má odhadem tak 10kg, vzal jsem 4l vody, jídlo a oblečení. Když mě ošlehne chladný vítr mezi skalami tak mám pocit, že jsem mohl vstát třeba ve 2...ale když ráno zvoní ten budík tak to zase takový terno není:-)
U horské chaty Jezerce mám za sebou 1000m převýšení a začíná smažení na slunci. V 10h jsem na vrcholu, nikdo tu není, je jasno a úplné bezvětří. Soudě dle popisů výstupu jsem čekal nějaké lehčí popolezení v závěrečné pasáží, ale nic takového se nekonalo. Dle zápisů ve vrcholové knize sem chodí docela dost lidí.
Asi hodinu koukám střídavě do mapy a po okolí, abych si trochu ujasnil, jak vypadají ta pohoří v reálu. Výhled je parádní. Posléze dorazí na vrchol 2 místní, tedy přesněji bosenští Srbové z Banja Luky. Dle svých slov jsou to jeskyňáři, ale teď si dali týden po horách, aby nebyli pořád zalezlí někde ve tmě. Jeden z nich pracuje jako záchranář, létá ve vrtulníku a spouští se k lidem v nepřístupných oblastech. Říká, že nejčastěji se lítá na hory, nejvíce právě na Prenj. Nejvíc zraněných tvoří zahraniční horolezci (extreme alpinists).
Dostávám domácí uzené vepřové, za které je "odměňuji" Bosňáckými sušenkami:-) Po poledni se odeberu k sestupu, beztak tu zevluju přes 2h. U chaty omrknu zdroj vody, vypadá docela stojatě. Filtr je tady výborný pomocník. Sestup mi zabere skoro stejně času jako výstup, bez zastávek to nedávám a i s nimi se dole cítím kvalitně rozbitý.
Po cestě zpět se zastavím benziny, ale místo studeného pití sejdu k řece a dopřávám si ochlazení v Neretvě. Tahle luxusní koupel mě fakt probouzí.
Dole ve městě bylo přes den dle Martiny dost vedro. Nahoře oproti tomu paráda, sice slunce pralo, ale teplota byla nižší. Konjic je zase docela příjemné městečko. Je tu, stejně jako v jiných městech, taky dost nehezkých koutů, ale jinak nabízí vše co potřebujeme. Shodujeme se, že jsme si tu docela odpočinuli, třebaže každý trochu jinak.
V poledne další den odjíždíme na jih proti proudu Neretvy. Zastavujeme se u Boračko jezera. Přírodní scenérie je tady opravdu luxusní, stejně jako barva vody. Jinak místní podniky jsou zavřené a je tu minimum lidí, což nám nijak nevadí. Beztak máme psí společnost. Plavu na druhou stranu, tam je na první pohled docela příjemný kemp. Myslím, že by to bylo fajn místo na poklidné zevlení. My ale jedeme ještě dál na krátký výšlap. Nejdřív stavíme u odbočky na vyhlídku nad Neretvou. Pohled ze vzdušné skalky je působivý. Ačkoliv řeka vypadá při aktuálním stavu vody skromně, je to díra dolů jako do p... Okolí je pěkné, necháváme auto u mostu vedle známé červené cedule a jdeme na druhou stranu na krátkou procházku přes osadu Kašiči. Z vyhlídky sice není vidět soutok Neretvy s Rakitnicí, ale nechává nahlédnout do údolí, kudy tečou. Je to docela spletitý terén.
Musím si poznamenat, že dnes disponuji naprosto zneužitým pohybovým aparátem. Co krok, to bolest, hlavně dolů je to utrpení. Martinka se mi občas nenápadně škodolibě posmívá. Celkově je tempo dnešního výšlapu s Víťou nižší, takže se nám večer hodí předem vybrané místo na spaní na pastvině pod stromem.
Se svítáním odjíždíme zpět do Konjice na vlak do Sarajeva.