17.9. Sarajevo

17.9. Sarajevo

Brzy ráno odjíždíme z pastviny do Konjice. Necháváme auto před sportovní halou i s kolama a jdeme na nádraží. Mohli bychom jet do Sarajeva přirozeně i autem, ale chceme si to trochu zpestřit. Nádraží působí trochu zapomenutě. Přesně ve chvíli, kdy má přijet vlak, dělá Vítek bobek. Zpoždění se tu nehlásí, ale rychlé přebalení stíháme. Vlak nám vyráží dech. Soudě dle nádraží jsme čekali nějaký vlak-vrak, ale namísto toho přijíždí moderní souprava ala Pendolino. Cesta do Sarajeva trvá asi hodinu, je to samý tunel a most. Zajímavá trať, ale delších výhledů moc není. 

U nádraží v Sarajevu jdeme na tramvaj. Jízdní řád tu není, paní v budce povídá za 10min, což opakuje i po čtvrt hodině. Po chvíli ale už přijíždí stařičký český stroj. V centru v ulici Ferhadia usedáme na čaj, odkládáme Víťu na 2 židle a jen tak pozorujeme šum. Ta pomalá chůze lidí má něco do sebe, obzvlášť pro běhající pražáky to v Bosně musí být jak pěst na oko. Jdeme si odložit batohy na hostel, ale po hodině čekání se stále nedomlouváme, takže rezervujeme jiný nedaleko. Tam Víťa dostává nové přízvisko "sladak". Paní "recepční je bývalá profesorka na univerzitě a mluví 6 jazyky. Nu, že jsme se ubytovali na nejrušnějším místě ve městě nám tedy neříká, ale jinak je úžasná. 

Omrkneme nejvýznamnější mešitu v Bosně. Dovnitř se sice platí vstupné, ale za ty koberce to stojí. Stíháme i dětské hřiště, k večeři výborný bosanski lonac a pak kahvu v Baščaršiji. Tahle stará čtvrť na mě působí více turisticky než autenticky, ale něco do sebe má. Co se týče kafe tak jinde mají preso, alespoň co vidíme. Taky zase podpoříme místní cikánské děti, neboť Martinka nechává sladký lokum na podnosu čehož si malá cikánka rychle všímá:-) 

Večer se rozjedou podniky ve 2 ulicích, na jejichž rohu stojí náš hostel. Hlasitost hudby si nic nezadá s přistávajícími letadly (ty máme naposlouchány z Istanbulu). Víťa s Martinou nakonec nějak usínají na pokoji a já jdu spát na chodbu. Tam je večer celkem klid a nad ránem se přesunu na pokoj. Ta karimatka se občas fakt hodí. 

V městě obejdeme několik staveb českých architektů, kteří tu zanechali opravdu významné stopy (radnice, muzeum, kostely, národní divadlo). Z pohledu náboženství je to zajímavé místo, jsou tu stavby všech 3 v Bosně zastoupených. Takže sedíme vedle minaretu a posloucháme nedaleký kostelní zvon. Taky se mrkneme do čtvrti východně od centra, odkud je pěkný rozhled. Je tu zrovna průvodce líčící svým svěřencům podrobnosti z obléhání města za války. Při jeho slovech a při pohledu na město mezi kopcema mi běhá mráz na zádech. 

Sobotní noc na hostelu není klidnější než ta páteční. Dal jsem si sice večer aspoň jedno Sarajevsko, ale vybral jsem nějakej prémiovej ležák, kterej jsem sotva dopil.

3. den jdeme navštívit jedno muzeum s válečnou tematikou. Je to velmi zajímavá expozice o mladé generaci vyrůstající za války (War at childhood museum). Některé příběhy jsou drsné, jiné docela motivační. 

Odpoledne se odebíráme tramvají na vlak, nebo autobus. Máme trochu zpoždění, ale to je dobře. Před nádražím stojí velký mrakodrap Avaz tower, jehož vyhlídková plošina je otevřena veřejnosti. Vstupné je za 2KM, jen ovšem mít ty drobné. Jdu si rozměnit do restaurace o patro níže, ale personál vrtí hlavou. Tak si objednám kopeček zmrzliny za 1KM, chci zaplatit 5KM, ale oni prostě jen nemají drobné. Nojo, zmrzlinu si mám stejně vzít, vždyť kdo by řešil nějakou 1 marku. 

Výhled z vrchu je velkolepý, obzvlášť směrem na starou část. Zasazení města do okolí se mi moc líbí, kopce v bezprostřední blízkosti převyšují údolí až o 1000m. Je těžko představitelné, že před necelými 30 lety se z těch samých kopců na město střílelo. Co působí krásně nyní bylo prokletím. A i tady jsou ještě některé svahy zaminovány, alespoň podle poslední verze mapy (2016).

Ani nevím, kdy jsme se naposledy ve městě takhle pokochali výhledem. Paráda, nemluvě o té ceně (26Kč). 

Před 17.h odjíždíme ze Sarajeva vlakem. Je krásné světlo na focení, polojasno, ve vlaku hraje příjemná hudba a město za okny se vzdaluje. Asi bych i usnul, kdyby Víťa nelezl po všem, co k lezení vhodné jest, včetně mě. Skvělé je, že jsme se tu zatím nikde necítili nějak provinile, jako že by dítě otravovalo nebo dělalo něco nepatřičného. Lidi s ním komunikují a užívají si to. 

Bavím se s 2 Tureckými výletníky, sympaťáci to jsou. 

Zpět v Konjicu vyzvedáváme auto. Je čistší než když jsme ho tu nechali, takže asi pršelo i tady. Přesunujeme se k Mostaru. Hory na jih od Jablanice (zase Prenj) jsou působivé, stejně jako údolí nebo spíš kaňon řeky Neretvy. Tady by si to zasloužilo víc času než jen pozdně večerní průjezd. Na druhou stranu na kolo tohle není příjemná silnice. Cesta není dlouhá, ale bolí mě oči a v cíli jsem rád že nejedeme nikam dál. 

Spíme v obci Potoci u chlapíka s přezdívkou Bambi, kterého jsem oslovil přes Warmshowers. Večer stavíme stan a rozmlouváme více až ráno. Je mu 37 let a jeho aktuální žití je rozhodně slušný punk. Bydlí v předělaném chladícím boxu (kontejneru), ke kterému si ještě pristavěl dřevěnou chatku. Většina vybavení je z druhé ruky. Má taky 2 větší psy, které si adoptoval z ulice. Pořádek nade vše asi neuctívá, ale je to milý chlapík se srdcem na správném místě. 

Bambi na mojí otázku ohledně vztahů mezi etniky v Bosně odpovídá: "V Sarajevu to pár let trvalo, ale postupně se to lepšilo a dnes jsou docela v pohodě. Tady v Mostaru je to možná horší. Jsou lidé, kteří nikdy nebyli na druhém břehu řeky, protože "tam přece žijí ti druzí". 

Víťa se postupně přestává bát "pasů" a před polednem si zkusí zahrát na bicí. My zatím vše přebalíme a nakládáme na kola. Auto tu odstavujeme a vydáváme se na druhý okruh Bosnou, no tentokrát spíš Hercegovinou na kolech.