20.9. kolo Mostar - Čapljina - Neum

20.9. kolo Mostar - Čapljina - Neum

Jedna věc, která se mi fakt líbí na téhle zemi jsou všudypřítomné krámky a pekárny. Nevím, zda je to tím, že tu není tak přebujelý supermarketový bussiness, ale je to věc vítaná. Otevírací doba je skoro jako u našich Vietnamců. Pekárny nám také dělají pravidelně radost svojí nabídkou, často kupujeme sirnicu, někdy sladké plněné šátečky pod názvem buhtla. 

Šlapeme po rovině kolem Neretvy z Potoci do Mostaru. Objevují se tu menší palmy, granátová jablka, taky štíhlé vysoké cypřiše a je tu k mojí velké radosti vyšší koncentrace fíkovníků. Tedy v březnu by mě zase tak nevzrušovaly, ale teď je přesně ten správný čas na to mít zalepené ruce po celý den. Když se přejíme těmi zelenými, objeví se jiný strom s těmi tmavými. Mmm, kdyby byla soutěž nejlepších druhů ovoce na světě, první příčka by musela být zalepená od fíků a datlí:-) 

Poněkud méně příjemný je čerstvý vítr z jihu, který dnes spíš připomíná zapnutý fén. Stavíme se u tyrkysové Neretvy, která nabízí krátké zchlazení. Mostar dnes jen projíždíme, města jsme měli poslední dny dost, takže si ho necháme na zpáteční cestu. Míříme do městečka Blagaj k místnímu chrámu dervišů. Hory na severu se zase vystavují. Jinak je to dnes docela peklo, ještě v 17h je 27°C, krajina je plná plantáží s minimem vzrostlých stromů. Je tu hlavně vinná réva, ale také ovocné stromky - myslím broskvoně, nicméně jsou dál od silnice a neposkytují žádný stín. 

Blagaj je na první pohled docela nepritažlivé místo, na to jak je městečko malé tak je tu snad 5 kempů a všude nějaké stánky a cedule. Takovou komerci jsme nečekali. Naštěstí je po sezóně, takže je tu docela klid. 

Samotný klášter, či chrám je zpoplatněn vstupným 10KM za osobu. Nelitujeme, je to velmi příjemné místo a je tu klid. Umyjeme si nožky a prohlédneme si interiéry s barevnými koberci. Stavba je nalepená na skále pod velkým převisem vedle vyvěrající vody. Martinka trefně poznamenává: "kde je voda, tam jsou turisti z Arábie, nebo minimálně cedule v arabštině." 

Potkáváme francouzský pár taktéž na kolech. Přijeli sem přes Alpy a po chorvatských ostrovech, pokračují do Černé Hory, Albánie a Řecka. 

Odjíždíme už skoro za tmy, kousek za městem odbočujeme na polňačku a stavíme na okraji sadu. Docela slušný kamenolom, ale jak to někdy bývá, je tu celkem klid a spí se nám nakonec dost dobře. 

Ráno je optimistické, vítr fouká ze severu a na obloze sem tam nějaký ten mrak. Jedeme zpět k Neretvě a dále na jih po cyklostezce Čiro. Kousek je po štěrku, zbytek asfalt. Šlapeme si ve stínu nedaleko řeky v čemž slyším Martinku: "Ty vole, si ho zase málem přejel". Otočím se a na kraji silnice se plazí had. Nojo, zrovna neska sem si říkal, že tu ani hada neuvidíme. Ale byl sem od něj dál než v Thajsku:-D No zpětně identifikováno to byl pravděpodobně Blavor žlutý, aneb největší druh slepýše. Takže žádný had. O kus dál vidíme dalšího, ale ten se nehýbe, takže si ho můžeme lépe prohlédnout. 

Taky dnes chytám první 2 defekty, oba na předním kole. Mimo to si na webu všímám, že na Covid mapě Evropy se naráz Bosna přesunula ze zelené (1.) do tmavě červené kategorie (4.). Tedy pro Martinu to bude znamenat karanténu po příjezdu. 

Ve městě Čapljina odbočujeme doprava k vodopádům Kravica. Tedy přesně řečeno jsme z mapy vytušili bližší a menší vodopád zvaný Kočuša. No na první pohled místo nevypadá super lákavě. Voda se v malé zátoce točí na místě, takže není úplně čistá a taky to tu lehce smrdí rybinou. Ale jsme tu úplně sami, je tu příjemný stín a nemusíme nikomu nic platit:-D Sušíme věci a celkem příjemně zevlujeme. A vidíme dalšího hada, tentokrát ve vodě, když se jdu zchladit. Na to, jak je ta voda studená, je hádě docela rychlé. Dle encyklopedie je to tady poměrně vzácná Skvrnovka kočičí. Lehce jedovatá, ale malinká. Připlave pak ještě dvakrát. Být to něco většího tak bysme asi nebyli tak v klidu, ale tohle je zajímavé pozorování. Kromě ní tu poletuje nepřehlédnutelný ledňáček. 

Nakonec je to super odpočinek. Kočuša sice není na fotkách tak sexy jako Kravica, ale co zůstane v hlavě je důležitější než na fotce. 

Pokračujeme po cyklotrase Čiro, k večeru míjíme nádrž Svitavsko jezero, nebo taky Hutovo blato. Ve večerním světle vypadá dost pěkně, byť ne na koupání. Je na něm množství ostrůvků a podle popisů je velkou ptačí rezervací. Na jeho konci máme dnes najeto 63km, do západu slunce zbývá asi 40mim a před námi je stoupání asi 300 výškových metrů. Jede se nám dney dobře a tak se do něj pouštíme ještě teď. Je to celkem nepříjemný kopec, byť výhled je po cestě pěkný. Tedy dokud je něco vidět. Víťa už je k večeru trochu nervózní a cukání do kopce na lehký převod moc v lásce nemá. Dávám mu na hraní čelovku a je v klidu. Rovný plac nacházíme kousek před vrcholem u hřbitova. Se 70km je to zatím naše nejdelší etapa. 

Ráno nás překvapuje cifra 4,5°C na teploměru, jsme ve 350mnm. Míříme k jedinému bosenskému městu na pobřeží Jadranu, Neumu. Vyjíždíme v 9, Martinka se k té slané louži asi fakt těší, neb hned z rána nasazuje tempo ala Pogačar. Cestu nám zkracuje nová luxusní silnice a kilometrový tunel, který nám ušetří jedno přehoupnutí přes kopec. Do Neumu přijíždíme v 10 30. Už z dálky je vidět nový most přes Malostonski zaljev spojující obě části chorvatské Dalmácie. Vypadá podobně jako most u řeckého města Patras. 

Projíždíme si pobřežní cesty ve městě a rázem nás překvapí delfíni. Krása. 

Jinak to jde na pobřeží podle očekávání. Popsal bych to následovně:

Představa (ačkoliv ne moje): "pojedeme k moři, dáme si tam něco dobrého, koupíme si víno, vykoupeme se a budeme odpočívat na ubytování." 

Realita: Ubytování je lokalitou poněkud mimo, nejbližší normální obchod je asi 2km daleko a 200 schodů k tomu. Moře je, jak by se dalo čekat, slaný jako sra*ka, takže si krásně zasolíme hadry. Celej večer pak strávíme praním věcí a chytáním dítěte, aby nelezlo ze židle přes zábradlí na balkóně a uklízením kousků chleba ze země. Nemluvě radši o tom včerejším kopci, kterej si pak dáme z druhý strany až pojedeme stejnou cestou zpět do vnitrozemí. Ještě že už se od rána motám po konzumaci zkvašených datlí:-D

Pozitivní je, že si vypereme nějaké věci (ne jen ty slané) a nabijeme elektroniku. 2 deci vína Žilavka od Neretvy jsou taky pozitivní. Plavání má taky něco do sebe, už jsem skoro zapomněl, jak snadno se dýchá v týhle vodě při kraulovi. Výhled z pokoje se mi taky dost líbí, což ovlivňuje víc barva vody než nápaditost architektury. Při pohledu na hotel na protější straně malého zálivu mám pocit, že na jeho návrhu asi spolupracoval ten architekt z Doboje:-)

V ubytování zůstáváme 1 noc. Po opuštění penzionu zase přepínáme do zevl módu. Cítím náhlé bystření smyslů:-) Vaříme si rýži u borovic na pobřeží a pak se odebereme na oblázkovou městskou pláž. Jen wifi už není, protější hotel zavřeli, wifi vypnuli. Do Neumu totiž nesahá signál našeho bosenského operátora. Sice nabízí roamingová data, ale nejsou to úplně lidumilové, takže jsme offline. Ale to není úplně od věci. 

Přes den fouká docela studený vítr, ale je furt nějakých 25°C. Nedaleko ve vnitrozemí hlásili na tyto dny kolem 15. 

Večer se přesuneme do kempu nad městem. Je sice zavřený, ale nikde žádná cedule nebo závora. Jeho plochu tvoří moc příjemný olivový háj. Po západu slunce je furt 20°C, když člověk jen tak zevluje, přímořský klima má něco do sebe. Jinak ale Bajkal strká jadranský střediska do kapsy, o tom nemůže žádný zevl pochybovat:-D

Ráno Víťa běhá po kempu a hlásí "ojí, ojí", sbírajíc olivy ze země. Jinak jsme ale dnes pomalí, což má 2 nepříliš pozitivní následky. Jednak se na kole budeme ve vyprahlé krajině dost smažit, druhak před naším odjezdem z kempu přijíždí údajná majitelka. Což o to, přispět babičce k důchodu by nám vůbec nevadilo, kdyby tahle paní nevyřvávala na širé okolí multijazyčné: "Mein platz, pay, pay, pay!! Neví teda úplně kolik, nejdřív 30 euro, poté 30 marek, což je polovina. Podle ceníku je to 26 marek. Nu což, hádat se s ní nebudeme. Jsou tu ještě jedni Češi a jedni Italové, kteří přijeli před 10 minutama, ale babka je hned taky zkásla.