28.9. autem Mostar - Jablanica - Blidinje jezero - Tomislavgrad - Gradiška

28.9. autem Mostar - Jablanica - Blidinje jezero - Tomislavgrad - Gradiška
Do Mostaru přijíždíme kolem 4h odpolední, je tu celkem slušné vedro. Doprava ve městě se nezdá býti vyřešena úplně efektivně a parkování pro neznalé a šetřivé je zlým oříškem. Nakonec končíme u nějakého soukromého podnikavce, kterému se daří nacpat na svůj nevelký pozemek mezi stěny a sloupy nevídané množství aut. Tedy u předního blatníku mám rezervu na 3 prsty, u zadního asi na 5. Neber to za 10 marek. Ale už jsem byl z toho kroužení po městě tak unaven, že jsem neměl ani sílu ho poslat někam.
Procházíme si širší centrum města. Je třeba uznat, že má něco do sebe. Jednak jím teče luxusní řeka Neretva, druhak okolní kopce vytváří parádní panorama. Několik ruin se sice nedá přehlédnout, staré osmanské domy ale vypadají dobře a město působí bohatší než jiná bosenská (hercegovská) města.
Zevlujeme chvíli u městského kulturního centra, kde hraje velmi příjemná hudba. Na jeho střeše pořádali nějakou přednášku, lidi odcházejí a my se nestačíme divit, jak jsou vkusně oblečeni. Skočíme si dovnitř alespoň umýt obličeje:-D Setmělo se a je dost příjemně.
Při zabrouzdání do starého města v okolí "slavného" mostu se ale naše pocity docela mění. Zde se nachází komerční turistickej shit 1. třídy, aneb z našeho pohledu "tradiční" prokletí jménem Unesco. Kdo tvrdí opak, měl by si skočit z mostu do řeky propláchnout oči a osvěžit mysl:-D
S trochou ironie se nám zdá, že most je nejslabší článek staré zástavby. Blbě se po něm chodí a nevypadá vůbec staře. Mohli mu dát aspoň nějakou patinu, aby sladili odstín, když ho stavěli znova:-D Martinka to popisuje slovy, že se kvůli všem těm kravinám člověk vůbec necítí povzneseně, jak by se jinak na takovém hezkém místě mohl cítit. "Je to jako Pražský hrad - všichni říkají, že je to hezký, ale sere tě to tam" :-D
Vracíme se k autu jednou z dekorativně vydlážděných ulic. Fotím si vyskládané ornamenty, zatímco Martinka prohazuje cosi o chůzi jako korytem řeky. Možná je dnes jen poněkud kritická:-D
Spíme na prázdném pozemku kousek od Neretvy na předem vyhlídnutém místě severně od Mostaru. Psí štěkot je v normě.
Další den se zvolna přesouváme k jezeru Blidinje. Dáváme si ještě jedno koupání v řece vedle hlavní silnice u mostu. Tohle lehké otužování je fakt návykové. Při pohledu na hladinu nás překvapuje větev co kouká z vody a mění svojí polohu. Tenhle pohyb jsme už viděli v deltě řeky Iravádí v Barmě. Nu, tady to kobra patrně nebude. Dalšího hada vidíme v rozpraskané skále na břehu. To vypadá zase na skvrnovku kočičí.
Přejíždíme do města Jablanica. Co město nepobralo na architektonické kráse, to dostalo na geografickém zasazení. A z našeho pohledu to není špatné místo. Dá se tu zaparkovat s rezervou víc než 5cm, to se cení. Dáváme si kahvu z džezvy za marku a pozorujeme okolí. Fasády bytových domů evidentně pamatují válečné hrůzy. Poté jdeme s Víťou na dětské hřiště. Parčík je plný lidí, ve stínu platanů je příjemně. Mrknu se i do městské mešity, ta je novodobá. Nakonec zajedeme i do muzea Bitvy na Neretvě. To připomíná partizánskou historii z 2.sv. války, ale je z našeho pohledu trochu za zenitem.
Odpoledne vyjíždíme z údolí o 1000m výše. Stoupání je to pěkné, ale tím autem je to nějak moc zadarmo. Po přehoupnutí přes sedlo se ocitáme v docela jiném světě. Před námi se rozprostírá pláň, náhorní plošina s nepříliš výrazným jezerem Blidinje v dáli. Okolí lemují hory, Vran na západě a Čvrsnica na východě. Listnaté lesy jsou pryč, pláň je travnatá, jehličnaté lesy pokrývají svahy kopců. Při ohlédnutí na velmi členitou krajinu, kterou jsme projížděli předchozí týdny působí tato pláň skoro nepatřičně. Leč místa na rozložení stanu je tady spousta:-)
Blidinje je "opravdové" jezero, ale bohužel nyní nevhodné ke koupání. Břehy se svažují velmi pozvolna kolem dokola, vody je trochu méně a bláta více. Zkoušíme ho ještě objet autem, ale daleko se nedostáváme, neb cesta je spíš na Ladu Nivu než na Ford Focus.
Ráno vyrážíme společně na výšlap na Mali Velinac v pohoří Čvrsnica. V zimě se tu lyžuje, začátek cesty šlapeme po sjezdovce. Bukový les je příjemnější, výše okolo 1700mnm ho vystřídá porost kleče. Překvapuje nás jeden lehce ztrouchnivělý žebřík, resp. škrábací pasáž. S Mandukou (nosítkem) poměrně bez potíží přelézáme. Vrchol má bez pár metrů 2000 nad mořem. Počasí nám ale moc nepřeje, oblačnost se převaluje přes hřeben, výhledy jsou omezené a nakonec začíná hřmět. Hřebenovka odsud na východ by ale rozhodně stála za přechod.
Po sestupu se zastavujeme pod sjezdovkou v restauraci. Ani jsme nečekali že bude otevřeno, neb ráno jsme tu byli úplně sami. Naše návštěva mohla z pohledu číšníka vypadat nějak takhle:
"Přišel sem nějaký pár s dítětem. Byli trochu cítit. Objednali si 2 polívky a 1 čaj. Pečivo jsem jim nedonesl, ale řekli si o něj a snědli ho do posledního krajíce. Dítě tady běhalo, křičelo a pletlo se mi pod nohama zatímco oni surfovali na wifi. Nevím, co dělali na WC, ale vyšli tamodsud s lahvemi a s nějakým vakem plným vody."
Zpět na planině balíme stan, jež sme tu nechali od rána vyschnout a rozhodujeme se popojet někam níž. Je 14°C, ale nepříjemný silný vítr. Jedeme západně směrem na Tomislavgrad.
Tady je to sice o 300m níže, ale ocitli jsme se na další, ještě větší rovině obklopené kopci. Na jejich hřebenech je spousta větrných elektráren. Nu, tady asi bezvětří nebude. Přesněji řečeno je 13°C a ještě silnější vítr. Stmívá se, takže tu stejně zůstáváme. Když nic jiného, alespoň tu nebudou štěkat psi.
Neštěkali. Ani stan nás nemlátil do obličejů přespříliš, neb Jurek Alp má poctivé kotvení. Leckterý ultralight by tady ale mohl mít horké chvilky.
Zastavujeme se pro snídani v Tomislavgradu. Navštívíme pekaru, trgovinu a dáme si snídani civilizovaně u stolku před Františkánským klášterem. Posbíráme pár spadlých švestek a přidáváme ještě 2 čajíky za 2 marky v kafaně. Vykoukne i slunce, načež odkládáme péřové vesty a sluníme se jen v trikách.
Dnes máme poslední celý den v Bosně a přesunujeme se k severní hranici s Chorvatskem. Celý úsek silnice Jablanica - Tomislavgrad - Kupres - Bugojno nám přijde vhodný na kolo z pohledu kvality povrchu a malého provozu. Převýšení není malé, ale je to hezká část země. Obzvlášť sjezd do Bugojna by byl na kole za odměnu. Zastavujeme se ještě v Jajcích na oběd v ověřeném podniku a na neověřenou zmrzlinu. K večeru projíždíme kaňon řeky Vrbas mezi Jajcema a Banja Lukou. Překvapuje mě svou mohutností a délkou. Místy je skalnatý, jinde lehce zbarvený do podzimních barev. V pozdním světle je to pastva pro oči, patrně nejhezčí kaňon, kterým jsme v Bosně jeli. Leč na kolo bychom ho nedoporučili - užší klikatá silnice a nezanedbatelný provoz.
Z Banja Luky svištíme k severním hranicím po dálnici, byť jen 30km. Paradoxně je to asi nejlepší úsek dálnice na celé cestě do ČR. Spaní nacházíme poblíž sjezdu z dálnice na malé cestě vedoucí ke 2 domkům. Je to celkem punk místo v pangejtu vedle štěrkové cesty. Tedy při správném úhlu pohledu "romantika pod duby".
Večeříme na karimatce přímo na úzké cestě, neb nikdo tady nejezdí. Je teplo a naprostá tma. Náhle přijíždí po cestě místní chlapík. Zastavuje se a zírá na nás. Vysvětlení naší přítomnosti odbydeme výrazem "picknick", neb nemáme moc chuť cokoliv řešit. Stan není v té díře ani vidět, takže pán má plné právo si myslet, že naše duševní zdraví není v pořádku - picknick s dítětem v noci na "silnici", a ještě tady?
Ano, má, ale namísto zaťukání si na své čelo odvětí: "Támhle je můj dům, kdyby jste cokoliv potřebovali, přijeďte".
Ach lide balkánský, budeš nám chybět!