6.9. kolo Travnik - Jajce - Banja Luka - Laktaši
6.9. kolo Travnik - Jajce - Banja Luka - Laktaši
Z Travniku nakonec vyjíždíme v poledne, nějak se nám tu nechce zevlit déle. Moje sedací partie jsou v nepříjemném stavu a jsem unavený a lehce podrážděný.
Zastavujeme se zanedlouho v Turbe, zláká nás restaurace s dětskou skluzavkou vedle sezení. Je celkem vedro, takže pivo by se taky šiklo.
Paní domácí se prvních 5 minut rozplývá nad Víťou. Za dalších 5 minut se mě zeptá, jestli něco chceme. No ačkoliv na ceduli je bohatá nabídka, vevnitř je vypnutá a prázdná lednice. Zkoušíme tedy, jestli nemají polévku, čórbu. Paní si něco neurčitě zamumlá, odejde a za 5 min přijde a v talíři má po dně polévky. Vypadá to, jako by kočce přinesla zbytek ze včera, ale jde s talířem k nám a ptá se, jestli jí chceme. No jo, jen se bojím, jestli nám tam nepostaví tenhle zbytek. Kdepak, vyšle dceru do krámu pro chleba, poté asi do jejího špajzu pro pivo, nahodí na stůl ubrus a už se servíruje. Polévka je výborná. Nu, snad nebudou ten den bez večeře. Nakonec se i Víťa sklouzne, byť skluzavku s dojezdem přímo na zem asi zapomněli vypodložit, neb má sklon jak tatranskej ledovej žlab.
V Turbě se rozděluje docela frekventovaná silnice z Travniku. Bereme to po "2. třídě" směrem na Banja Luku, kde je celkem klid. Hlavní na Donji Vakuf je trochu frekventovanější. Dáváme si ještě baklavu a sladký dezert ve tvaru rohlíčku, obojí čistá smrt diabetikova. Poté začínáme výjezd na pohoří Vlašič, necelých 700 výškových metrů nahoru. Stoupání je fajn, skoro konstantní sklon kolem 5% což nám dost vyhovuje. Vlastně mám najednou lepší náladu a únava se odsouvá na později. Někde za půlkou i kupuju na večer jedno Sarajevsko nealko a jedno alko. Na vrcholu se zase poroučí řetěz. Zrovna se k nám prizevlí 3 psi, ale jsou v pohodě, narozdíl ode mě. Zkouším si vypodložit nýtovačku pružinou z brzdového třmenu a použít tentýž nýt, snad to pomůže. Pomohlo, asi na 2km, potom stejný defekt. Alespoň jsme si koupili v budce u sympatické paní místní sýr (přesněji kravli vlašički sir) a rajčata. Prostředí se dost změnilo a je docela chladno. Odtlačíme kola za domky na rozlehlou louku, míjíc přitom 3 pastevecké psy rozměrů telat. Je to parádní flek na stan, nízká tráva "posekaná" ovcemi, dítě nemá kam utéct a co rozbít.
Ráno je 7°C, konečně jsme se nevařili pod spacáky a dobře se vyspali. Tedy noci jsou docela chladné i v údolích, ale ne na péřáky s komfortem kolem nuly. Nicméně slunce to rozjíždí hned po ránu a za chvíli je to na kraťasy.
Nýtuju zase řetěz, tak opatrně a přesně jako nikdy předtím. Byl to stejný článek jako předtím, takže tu dvojici vyhazuji. Nyní je řetěz o 4 články kratší než optimum, jestli to takhle půjde dál tak bude mít v cíli tak 40cm :-) Nějaké náhradní články mám v autě. Myslím, že jediný problém je v nýtovačce, resp. v tom že shimano nedává na řetězy spojku. Nový řetěz jsem dával před odjezdem a měl jsem pocit, že ten snýtovaný spoj není úplně ideální. Ale aby se talhle rozsypával to jsem nikdy předtím neviděl.
Srovnávám ještě patku přehazovačky a před polednem vyjíždíme. Nakonec se shodujeme, že to vezmeme delší cestou přes Jajce namísto přímé cesty do Banja Luky. Nějak se nám ještě nechce do auta, na kolech je to na poznávání v tomhle počasí lepší a taky se snadněji hledají místa na spaní v přírodě.
Projíždíme po štěrku krajem pohoří Vlašić, cesta je široká a jede se docela v pohodě. Překvapují nás tu katolicky vypadající kaple nebo kostelíky. Při pohledu do mapy etnik je v tomto místě vskutku "flek" s převahou Chorvatů. Pěkná krajina, smrkové lesy a rozlehlé pastviny. Jako když utne vjíždíme na pěkný asfalt. Zastavujeme se v obci Dobretiči, obchod tu není, dáváme si aspoň čaj a vlastní dovezené nealko pivo. V noci se vychladilo a ráno jsem ho zabalil do péřové vesty, takže teplota je na jedničku. Mladíci co tu sedí se prý učili trochu česky ve škole, mají chorvatskou spz a jsou asi z Dalmácie, jestli to dobře chápu.
Odpoledne si užíváme sjezd do údolí Vrbasu kde leží město Jajce. Je to 900m převýšení dolů, kromě pár prudkých míst je to velká paráda.
Jajce na nás působí jako příjemné město. Množství podniků napovídá, že v sezóně tomu může být jinak, ale teď je to fajn. Místo penzionu využíváme místního kempu. Neoplývá sice úplně vysokou útulností, ale je to z něj blízko do města a je tu teplá sprcha a zásuvky. Víc v tomhle počasí ani nepotřebujeme. Platíme 16BAM za 2os/noc, tedy cca 200Kč. Zůstáváme 2 noci, pauza od kol nám bodne.
Ochutnáváme další bosenská jídla v restauraci Krystal, tentokrát bezmasá: sataraš a grah (fazole).
Navštěvuju místní mešitu při jedné z pravidelných motliteb. Prostředí je, stejně jako v jiných mešitách, které jsme viděli, velmi příjemné, řekl bych až domácky útulné. Velkou zásluhu na tom mají přirozeně koberce. Ty určitě nekupují ve slevě v Asku, působí velmi silně a kvalitně. Motlitba začíná krátkým zpěvem predstaveného, který stojí celou dobu zády k účastníkům. Poté předříkává motlitbu a střídavě si stoupá, klesá na kolena a opírá se hlavou o zem. Věřící mají vyznačená místa na koberci a následují jeho figury. Čistě z pohledu pohybového aparátu to není vůbec špatné cvičení, obzvlášť opakuje-li se pravidelně několikrát denně.
Večer jdeme ještě do baru na jednu sklenku vína, asi abysme se chvíli cítili jako normální lidi na dovolené. Jednou za čas je to i docela fajn, akorát je nám po tom Vranacu oběma nějak těžko.
Zkoukneme místní vodopád, za které se platí vstupné, projdeme si hradby starého hradu, kde jsou pěkné výhledy. Sám jdu pak do muzea (zavičajna etno zbirka), ale sotva se rozkoukám tak mě vyhlazují, že budou zavírat. Postřehl jsem alespoň, že ženy na venkově měly rozdílné kroje v závislosti na etnické příslušnosti, resp. náboženství. A ještě v jedné otázce jsem si tu udělal jasno - jak je to s tim kafem v místních 3 téměř identických jazycích:
kafa srbsky
kava chorvatsky
kahva bosňácky
A aby to nebylo jednoduchý, mají i odlišné označení pro "turka":
v srbské části většinou domača kafa, ve federaci pak buď turska kava, nebo bosanska kahva. Poslední jmenovaná je ale káva z džezvy, což je sakra "vylepšený" turek. Na tu jsme ale třeba v Jajcích nenarazili, tady to válcují mašiny na espreso. Nic proti němu, ale mají ho všude, proč se nedržet tradice když to vypadá i chutná fakt dobře?
9.9. vyjíždíme dál směrem na Mrkonjič Grad. Projdeme se kolem kaskád u Plivských jezer, kolem starých mlýnů, kde mají i 2 dětská hřiště. Koupání necháváme na to větší jezero, které po přenesení pár schodišť objíždíme z jihu. A dobře děláme, potkáváme tam krajana Lubomíra. Je to inspirativní typ, aktuálně cestuje ve staré dodávce, ale má dost zkušeností i s jinými způsoby pohybu. Vrací se právě z kurdských oblastí v Iráku, Iránu přes Turecko a Balkán. Časový rámec má trochu větší než my:-) Tyhle borce člověk nepotkává moc často a je moc fajn na ně narazit.
Mrkonjič Grad nás neohromí extrémní sympatičností. Možná je to tím 10% stoupáním, táhnoucím se napříč městem, možná jsme jen moc vysmažený ze slunce. Patrné je, že jsme opět v entitě Republika Srbija - srbské vlahky nenechají nikoho na pochybách. Nicméně stejně jako jinde v Bosně je tu patrný enormní rozdíl mezi stavem veřejného vs. soukromého prostoru. Udržované zahrady a příjemné posezení vs. bordel a zanedbanost.
Večer ještě vyjíždíme za město, na hlavní je docela provoz a tak jsme rádi, když přijíždíme k jezeru Balkana. Tady to prozměnu působí tak nóbl, že by se jeden skoro cítil jako socka když se opláchne a nabere vodu z venkovního kohoutku. Já s tím naštěstí problém nemám:-) Možnosti kempování nadivoko nulové, takže točíme nohama ještě chvíli a zapíchneme to až na louce u štěrkové cesty. Večer nás omrknou psi, ráno pak usměvavý pasák krav se slovy "ništo".
Odbočujeme z hlavní doprava na Banja Luku. Neska mi to jede, i do 9% stoupání zvládám držet přes 5km/h, to by bylo první dny nemožné. Projíždíme zajímavou pustinou, naštěstí jsme vyjeli celkem brzy a nejsme tu přes poledne. Trochu to připomíná zvlněnou step, stín kolem silnice žádný, ale výhledy ze sedel pěkné. Projíždíme kolem kasáren Dobrnja, míjíme pár zaparkovaných tanků, celé řady bvp a na silnici i pár vojenských tatrovek.
Po poledni stavíme na zchlazení ve vývařovně. V nabídce je jen "jagnětina", aneb porce opečeného jehněte. Je to studené, ale chutná znamenitě. Zápach beraniny nám trochu připomene stravování v Mongolsku a taky nám po nezbytném pivu ztěžknou nohy, ale změna je to dobrá. Na co jseme naopak rádi zapomněli je pocit v zakouřených hospodách, ten nám vážně nechybí.
Místo na spaní vybíráme záměrně dříve, dokud je trochu teplo. Za dnešek máme zatím rekordní průměr 16km/h na 50km se stoupáním 650m, kromě 1km celý den po asfaltu.
Večer i ráno se u nás zastavuje paní ve středním věku. Chvíli si hraje s Vítkem, na větší pokec naše jazyková nevybavenost bohužel nestačí.
Dopoledne si užijeme sjezdík do údolí řeky Vrbas, na okraj Banja Luky. Od rána je azuro a vypadá to na další den grilování pod balkánským sluncem. Řeka na jižním okraji města vypadá lákavě, ale chceme pořešit věci ve městě, takže koupání odkládáme na později. Na přechodu u starých hradeb zabočuju trochu ostřeji a obracím vozík na bok. Víťa je v pohodě, rychlost byla malá a má na bocích karimatky. Asi jsem trefil kraj obrubníku na vnitřní straně zatáčky a to rozhodilo těžiště tak, že šel přes boudu. Docela mě to překvapuje, obzvlášť když vím v jakých rychlostech najíždím někdy do zatáček v serpentinách.
Co bych jinak vyzdvihnul na městech, které jsme zatím v Bosně navštívili, jsou všudypřítomné nájezdy na chodníky pro vozíčkáře/cyklisty.
Nechávám Martinu s Víťou u řeky pod pevností a objíždím prádelnu a pár cykloprodejen. Kupuju jinou nytovačku a pro jistotu náhradní řetěz. Bez vozíku si připadám jak kdybych řídil formuli, užívám si zrychlení "samotného" kola s brašnami a snadnou volbu stopy. Těch 30kg dolů je neskutečně znát.
Zchlazuju se v řece a poté přečkáváme odpolední vedro na zahrádce restaurace. Je kolem 30°C. Víťa skoro celou dobu spí, dobrá pohoda. Vlastně je to docela zvláštní pocit ve 2. Před večerem omrkneme pravoslavný chrám Krista spasitele, projedeme centrem a v poklidu vyjíždíme z města. Banja Luka na mě působí docela příjemně.
Večer kempujeme na louce s trochu omezeným soukromím, všude kolem jsou nějaké domy a po silnici někdo chodí nebo něco jezdí. No jsme tu zase trochu exoti s dítětem na louce, ale nakonec se nic zvláštního neděje.
Ráno vyjíždíme brzo, zbývá nám jen pár km zpět k autu do Laktaši. Kolem 7 hodiny je 9,5°C, ale rychle se otepluje. Ranní provoz na hlavní je o dost klidnější než když jsme tudy před 11 dny vyjížděli.
Celkem jsme za 10 dní najeli 430km se stoupáním kolem 4500m.