Myanmar - Maungmagan - Dawei - Htee Kee (jihovýchod - thajské pohraničí)

8.12. - 12.12.2016
1000MMK (Kyat) = 19,2Kč
Do města Maungmagan přijíždíme dopoledne a ubytováváme se v docela příjemném resortu. Město se nám ale nijak nelíbí, pláž je špinavá, moře nevypadá příliš lákavě a kolem břehu je snad 50 restaurací. Prázdných. Dáváme si grilovanou rybu a polévku s mořskými plody, ale přílišs rád osti nám nedělá ani jedno, ani druhé. Jediné pozitivum je následné pozorování techniky lovu místních rybářů.
Večer si stahuji několik článků o léčbě průjmových onemocnění. Jsou sice dost zajímavé, ale všechny tyto dietní a hygienické rady jsou v naprostém rozporu s místní realitou. Exportovat západní smýšlení do takovýchto končin může být až směšné.

Ráno se bavíme s mladým americkým cykloturistou, který se ubytoval na stejném místě. Žádná extrémní moudra z něj nepadají, ale na krajinu svého původu je dost sympatický. Odjíždíme na další pláž asi 12km jižně od města. Opět fouká příjemný vítr po celý den a je citelně nižší vlhkost vzduchu než na začátku našeho asijského putování (koncem září). Spíme ve vysoké trávě hned za pláží.

Ráno pereme sami sebe ve vlnách. V teplé vodě je to příjemné blbnutí. Něco nás oba trochu žahne, načež si Martinka všímá velké vyplavené medůzy na pláži. Mohla mít v průměru lehce přes půl metru. Šlapeme nazpět a přes malé sedlo přejíždíme do města Dawei, které je hlavním městem regionu. U hotelu narážíme na 2 francouzské cykloturisty. Tak jako jiní i oni někdy bojují s velkými vzdálenostmi mezi městy, kde jsou autorizované "ubytovny". Myslím, že v tomto případě je opravdu jednodušší vézt 8kg kempovacích potřeb navíc a vys*at se na zákazy. Nu, ale my Češi jsme prostě trochu jiní..
Na hotelovém pokoji mě pobaví martinky výraz "ekl deka". Tedy ekl deka je přikrývka, která se nachází na většině ubytovacích zařízení nižší cenové kategorie v této zemi. Stejně jako povlečení se příliš často nepere a často je to na ní dost vidět. Protože už jsme párkrát našli na svých tělesných schránkách podivné kousance, spíme raději na svých spacácích.
Přes Martinky varování si dávám 2 jogurty, neb na ně mám hroznou chuť. Ten místní mi chutná víc než ten thajský a ani jeden nakonec nezpůsobí šrámy na mém trávicím ústrojí.
U kláštera v centru města se dáváme do řeči s chlapíkem z Mawlamyine. Je mu 32let, pracuje jako soukromý učitel angličtiny a také provází turisty po městě. Vysvětluje nám, že vzdělávací systém se změnil a nyní je povinná docházka (od 5 do 15let) zdarma. Potvrzuje nám, že jednotlivá etnika v zemi mluví různými jazyky. Barmština je ale oficiální jazyk a domluví se s ní víceméně všichni. Povídá, že Myanmar je země bohatá, ve které žijí velmi chudí lidé. Tomu bychom určitě neodporovali. Zaráží nás jeho nekompromisní pohled na soužití s muslimskou menšinou, které je podle něj nemožné. Povídá, že jsou to ilegální přistěhovalci z Bangladéše a že jsou často velmi bohatí. Z očí mu přitom plane taková nenávist, že by člověk nevěřil, že mluví s budhistou.
V nákupním centru pak nakupujeme ořechy, suchary, předražené vločky, sušené banány a rýžovou kaši "zlatá kráva". V lékárně koupíme ještě vitamínové šumáky a na trhu trochu ovoce a zeleniny. Příštích 150km k thajské hranici toho na mapách příliš nemáme, takže nějaké zásoby patrně přijdou vhod.

Ráno jsme poštípaní od komárů, aneb není nad to spát v hotelu. Vyjíždíme z Dawei na východ. Dnešní porce bude skoro celá po asfaltu. Dáváme si ohromný kokos a smějeme se, jak nám holčička ocucá brčka před tím, než nám je podá. Kolem cesty je prašno a sucho, nic nenapovídá tomu, že projíždíme jedním z nejdeštivějších nížinných míst na světě. Internetové zdroje popisují místní klima jako extrémní monzunové s měsíčním úhrnem srážek kolem 1300mm během deštivého léta. Dnes je ale jasno a fouká suchý vítr (vlhkost je jen 54%) takže se ani v 29°C moc nepotíme. Pomáhá samozřejmě i stín arekových palem a kaučukovníků. Užíváme si klid, provoz je mírný, kolem cesty se suší půlené ořechy a všímáme si prvních zbarvených listů.
V poledne míjíme betonovou káď vystavěnou vedle malého potoka. Chvíli váháme, ale představa schlazení je příliš lákavá. Skáčeme dovnitř, někteří z nás i v oblečení.
O kus dál si pak tradičně dáváme nudlovou polévku. Sladko-slaná kombinace vývaru se zeleninou a kousky masa by se snad dala patentovat jako zivotabudič. Tedy, přinejmenším v tropech.
Ve městě Myitta sjíždíme z asfaltu na rozbitou prašnou cestu, po které budeme poskakovat zbylých 100km k thajským hranicím.
Překvapuje mě kontrolní stanoviště, které málem projedu bez zastavení. Vojáci kontrolují naše pasy a zapisují si nějaké údaje, ale na nic se nevyptávají. Pagodu, která je odsud na dohled tudíž jako místo pro dnešní nocleh zavrhujeme.
Najít místo na kempování je tu obtížnější než obvykle. Nedaleko před námi už začíná prales. Před ním jsou kolem cesty jen bambusová křoviska a banánové plantáže. Při průzkumu jedné plantáže zpozorujeme hejno zelených papoušků. Překvapí nás, jak rychle a zběsile létají. Místo se na spaní ale nehodí, neb vypadá osídleně. Nakonec vaříme pod bambusovým křoviskem u cesty a před soumrakem se spouštíme i s koly do jakési banánovníkové džungle. Za světla jsem tu viděl takový nouzový plácek. Je tu asi 15 komárů na kubický metr a nulová přehlednost podloží. Lože si vysteleme banánovými listy, protože některé kořeny trčící ze země nedokážu vykopat. Nakonec to ale není tak zlé. Čekám jen, že až si půjdu v noci odskočit, na řídítkách budu mít namotanou krajtu.

Navzdory očekáváním se spalo příjemně a ráno jsme nezaznamenali žádné neobvyklé nálezy. Pokračujeme tedy po štěrkové cestě, která budí pocit, že byla jakýmsi kouzelným nástrojem vykrojena v pralesním porostu. Zpočátku se cesta klikatí údolím řeky, která vypadá nadprůměrně čistě. Ne tak už porost kolem cesty, který je, stejně jako my a naše vybavení, pokryt silnou vrstvou prachu. Každé napití znamená otřít pítko bidonu, každé občerstvení vyžaduje nezbytně mytí rukou. Za každým autem se zvedají oblaka prachu.
Kilometry tu ubíhají proklatě pomalu. Dopředný pohyb se mísí s pohybem vertikálním, jinými slovy: skáče to jak koza. Několikrát se mi vyhakujou spodní háky u zadních brašen Ortlieb. Asi je to tu na německou techniku příliš.
Naštěstí jsou tu i nějaké vesničky. Bez nich bychom to asi nepřejeli, neboť bychom museli mít enormní zásoby vody. V jedné z vesnic dostáváme k lahvím vody i nějaký ženšenový nakopávač. Martinka k němu nemá důvěru, dokud jí nepovím, že byl vyroben v Thajsku. Plni sil a energie se po něm ale necítíme.
Po cestě vídáme různé jevy, například potkáváme 3 dospělé chlapy na 1 mopedu. Ten první řídí, druhý drží v ruce křovinořez a třetí třímá pušku. To vypadá na zajímavý lov.
V poledne si dáváme siestu, během které každý z nás spořádá dvě omelety s rýži. Je jasno a 31°C ve stínu, není se kam hnát. Ráno přitom bylo rekordně nízkých 19,5°C.
Po obědě pochopím co ten chlapík, jenž nám nabízel svezení, myslel svou vertikálně nakloněnou rukou. Tahle stoupání zavání Thajskem. Ne tak už povrch cesty. Ve stoupáních a klesáních je tankodrom patrně ještě horší než na rovině. Snažit se šlapat nemá velký smysl, ale tlačení hodinu po poledni taktéž není naší vysněnou aktivitou. Klasické tlačení ztěžují zadní brašny, takže vymýšlím 3 jiné styly, které průběžně střídám. Stejně mi ale zítra budou bolet svaly, o kterých už ani nevím, že je mám.
Přehoupneme se pro dnešek přes poslední sedlo a začínáme hledat místo na spaní. Ve sjezdu se zastavujeme u velkého stavení, ve kterém objevíme občerstvovnu. Provozují ji Thajci a ačkoliv polévka nám dnes příliš nejede, dostáváme nabídku na spaní pod jejich střechou. S díky přijímáme. Je to taková civilizovaná oáza uprostřed divočiny. Od pralesa nás odděluje jen asi 100m široký pruh banánové plantáže po obou stranách cesty.

Ráno pokračujeme směrem k thajským hranicím. Myanmar nám rozhodně náš poslední den nedává zadarmo. Cesta je místy ještě horší než včera. Ranní mlha se rychle rozplývá a slunce nám ukazuje, jak umí pálit na 14.rovnoběžce i v prosinci. Ve stoupání se náš pohyb omezuje na tlačení od stínu ke stínu. Je to celkem očisťující záležitost. Jsem rád, že můj trávicí aparát funguje normálně, protože jinak bych to nedal.
Na sedle si dáváme siestu, vaříme čínské nudle s atrapou čokolády. Martinka je nějaká smutná, asi to bude tím, že odhalila 15. díru na svých nesmrtelných kalhotech Humi.
Pokračujeme krajinou, která je stejně krásná, jako je podivná. Je to patrně nějakým způsobem narušený prales, ale působí to jako nekonečná zelená síť halící jakési sloupy. Myslím, že jsou to vysoké stromy porostlé liánami, které vyčnívají nad nižším, taktéž zeleným porostem.
Přijíždíme do hraničního městečka Htee Kee. Náš rychlostní průměr je dnes 11km/h, podobně jako včera. Ujeli jsme 45km, ale cítíme se jako po porci o 100km delší, zcela bez přehánění.
Htee Kee není úplně líbezná usedlost. Projíždíme jí dvakrát, protože jsme patrně "přehlédli" ceduli v bublinkovém písmu. Celníci mají prostě kancelář bokem od cesty, na tom přeci není nic divného. Je ale fajn, že se nám daří směnit Kyaty na thajské Bahty v rozumném kurzu.
Zvědaví vojáci nás ještě párkrát bez zjevné příčiny zastaví, ale pak už se před námi zvedá hraniční závora.
Máváme Myanmaru na rozloučenou a zamačkáváme slzu v oku. Přes všechen ten nesnesitelný randál, přes špínu a smrad, přes slabosti a mizerné pocity, které jsem tu měl, do tohoto koutu světa bychom se opravdu rádi vrátili. Asi za tím budou ti lidé. Ryzí, vřelí a usměvaví. Snad takoví zůstanou.