Myanmar - Myawaddy - Hpa-An - Yangon (jihovýchod - jih)

14.11.-25.11.2016
1000 MMK (Kyat) = 19,2Kč

Opouštíme Thajsko a vjíždíme na most přes řeku Moei. Uprostřed mostu se kříží jízdní pruhy na silnici, neboť na druhém břehu, v Myanmaru, se řídí napravo. Naše zmatení umocňuje zpěv muezína, takže si připadáme na okamžik jako na blízkém východě.
O sto metrů dále vjíždíme do města Myawaddy, kde přichází 2.část kulturního šoku (1.část jsme si odbyli již včera v Mae Sotu). Lidé vypadají jinak a to nejen díky mužům v dlouhých sukních, písmo vypadá jinak, pachy a vůně jsou taktéž odlišné. Troubení se zdá být běžným jevem, oprýskané domy lemují silnici, na které je velmi živo. Celkově máme pocit docela podobný, jaký jsme měli v Nepálu.
Protože si chceme odpočinout, dál dnes nepokračujeme a ubytováváme se v hotelu, jež je autorizovaný i pro cizince. Cena je zhruba dvojnásobná, než na druhé straně hranice (700Kč/pokoj). Na ulici si dáváme první 2 jídla na zkoušku kompatibility s našemi trávicími trakty. Zabrouzdáme do odlehlejší čtvrti, kde nás upoutají davy lidí. Vydává se tu jídlo a zmrzlina, patrně zdarma. Vítá nás jakýsi chlapík, který má černá ústa od betelu a celkově nevypadá nejčistší. Přátelské objetí se ale nedá odmítnout, takže s radostí přijímáme kolekci místních bakterií. Večer odpočíváme na pokoji za doprovodu hlasité hudby z ulice.

V Myawaddy se vstává brzy, k naší radosti tak můžeme jít hned ráno na snídani. Dáváme si smažené trojhránky plněné bramborem (jaká exotická plodina) a smažené útvary z koblihového těsta. K tomu slazený čaj s mlékem. Bonusem je solená a maštěná rýže. Dohromady přijímáme větší než malé množství tuku. Vstřebávat to budeme celý den, úsloví "žaludek" na vodě bych pro dnešek zaměnil za spojení "žaludek na oleji".
Vyjíždíme vstříc Myanmaru. Od rána nám slunce vypaluje díry do hlav. Silnice je zpočátku prvotřídní. Projíždíme několik vojenských stanovišť. Na jednom checkpointu nás vojáci obestoupí a tváří se zprvu přísně. Po prolistování pasů ale pookřejou a přejou nám šťastnou cestu.
Ve městě Kawkareik mě fascinuje místní trh. Nevnímám ani zboží, jež se prodává, ale rozmanitost lidských tváří a barev. Krásná, indicky vypadající žena v červené sárí s tikou na čele, oválné, bledé, thajsky vypadající obličeje, svalnatý, tmavěhnědý chlapík v tílku, nažloutlou tanakou "napudrované" obličeje či zpola zahalené tváře muslimek. Mix kultur, jež nám dá vzpomenout na nepálské Kathmandu či ruskou Kazaň.
V poledne utíkáme před nevolností z přehřátí do stínu stromů v klášteře. Ležíme vedle místních a chladíme si hřbety na dlaždicích před zlatou pagodou. Z nedaleka se ozívá zpěv muezína. Podle informací z internetu ale Myanmar není ukázkový příklad náboženské tolerance. Soužití buddhistů a menšinové muslimské populace tu údajně není dvakrát poklidné. Za posledních 10 let prý v důsledku násilí a utlačování ze země uteklo 200 000 muslimů.
Pokračujeme směrem na Hpa-An. Není asfalt jako asfalt, aneb za Kawkareikem končí ten thajsky vypadající a začíná velmi hrbolatá, leč stále asfaltová silnice anglické šířky. Řidiči používají klakson s radostí. Místy míjíme stroje, jejichž vznik bych odhadnul na 40.léta minulého století.
Také jsme si všimli, že pojem osobní automobil tu nabývá poněkud jiného významu. Míjíme například vozidlo velikosti Škody Felicie, kde 2 nebo 3 pasažéři sedí v dokořán otevřeném kufru, 4 sedí na zahrádce na střeše a zbývající patrně vevnitř na sedadlech. Tento způsob dopravy se nám zdá velmi ekologický a tudíž vhodný k masovému rozšíření:-)
Dále se nám líbí stavení se střechou zhotovenou z bambusových krokví a střešních tašek z teakového listí. Zřejmě místní Bramac.
Kolem 4. hodiny si dáváme pozdní oběd. Objednáváme si jen rýži s vejci v kořeněné omáčce, ale dostáváme ještě několik dalších misek. Je to velmi chutné, ale vzhledem k rozpoložení našich trávicích traktů se držíme na uzdě. Před večerem odbočujeme z hlavní na prašnou cestu, abychom se někam zašili se stanem. V Myanmaru není jiná oficiální možnost než spaní v autorizovaných hotelech, ale jet dalších 50km ani nezvažujeme. Projíždíme vesnicí, která vypadá napůl indiánsky a napůl téměř africky. Později se dozvídáme, že to je běžná vesnice Karenské menšiny. Jsme totiž v Karenském státě (regionu), někdy je také označován v transkripci jako Kayin. Před každým domem stojí tyč s vlajkou a dalšími rozličnými předměty z přírodních materiálů. Muži nosí pestré čelenky. Lidé jsou překvapeni, ale usmívají se. Nás překvapuje velká socha Buddhy u cesty a pastvina navozující dojem posekané savany.
Se západem slunce vaříme špagety z Thajska a téměř za tmy pak stavíme stan. Snažíme se usnout, ale odkudsi zdáli se k nám line neuvěřitelně hlasitá hudba. Navíc je ve stanu 30°C, myslím že to je náš večerní rekord. Když se hudba utiší, zjišťujeme přítomnost velkého množství mravenců uvnitř stanu. Vyklízíme ho a posouváme o kus dál, ale škvírou mezi zipy nám postupně proudí další imigranti dovnitř. Ráno tudíž nejsme nejčerstvější.

Dopoledne dojíždíme do 60km vzdáleného Hpa-An, hlavního města Karenského státu. Bereme Than Lwin Pyar guesthouse, který má jako jeden z mála slušný pokoj s oknem. Nu, má to své mouchy, pokoj je fialovo-růžový a společnost nám dělají ještěrky a neznámý hmyz připomínající švába, jenž umí navíc létat. Překvapuje nás ale přítomnost klimatizace a wifi.
Tentokrát se nám daří nedělat fyzicky téměř nic po celé odpoledne a celý následující den. To je přesně to, co potřebujeme. Vzděláváme se v barmské historii a geografii za pomoci internetu. Také shlédneme několik chrámů v okolí penzionu a zajímavé muzeum Karenského státu. Líbí se nám rozmanité oblečení jednotlivých kmenů, na které se Karenské etnikum dále dělí. Šokuje nás, že tyto kmeny mají vzájemně rozdílné i písmo.
Zpět ve městě pozorujeme pouliční děj. Štiplavý pach z pálení odpadků prostupuje vzduchem. Ulice jsou na evropská měřítka velmi špinavé. Líbí se nám jízdní kola s dvěma postraníma sedačkama, které tvoří jakousi "sajtkáru". Dobrá taxislužba. Vlastně je vtipné, jak naše naložená kola působí v různých krajích jinak. Jestliže v Evropě vzbuzovala u lidí respekt, tady působí náš rozložený náklad docela skromně. V porovnání s tím, co přepravují místní, nevezeme skoro nic.
Zvládám dopsat deník za poslední 2 týdny, dělání průběžných poznámek je pro takové dohánění skluzu klíčové. Martinka si nechává profesionálně opravit kalhoty, stojí jí to 10Kč a s výsledkem je spokojená. Na závěr odpočinku si dopřáváme vzájemnou masáž.

Ranní budík zvoní v 5. Na plánu máme výstup na nedalekou horu Zwe Ka Bin. Snídáme rýži s cizrnou a plackou, které by v Nepálu řekli "čapatý". Jak se jmenuje tady jsme zatím nezjistili. Přidávám ještě výborný knedlík plněný kořeněnou směsí masa a zeleniny.
Projíždíme mlhou a necháváme kola na úpatí hory. Je to vápencový štít s téměř kolmými stěnami, které se vynořují z rovinaté nížiny. V okolí je podobných útvarů více, ale Zwe Ka Bin je s vrcholem v asi 700mnm nejvyšší. Výstup je veden po schodech. Budík měl zvonit ideálně ještě o hodinku či dvě dříve. Teče z nás pot takovým stylem, že na vrcholu ždímu své vlněné triko. Výhled je ale naprosto luxusní. Dokonce bych řekl, že je to nejlepší scenérie, jakou jsme viděli po naší cestě v JV Asii. Za zmínku stojí toalety s šikmou bambusovou rourou, která nechá padat exkrementy volným pádem. Střecha toalet je zároveň výborným místem na panoramatické focení.
Na vrcholu se zdržíme, odsud není třeba spěchat. Následujících 700 výškových metrů dolů po schodech zanechá na našich tělesných schránkách větší šrámy, než bychom čekali. Na úpatí hory se nám úplně klepou lýtka.
Obědváme thajské míchané nudle a čekáme s výjezdem skoro do 3.odpolední. Obloha je azurová, stejně jako každý den od našeho příjezdu do Myanmaru.
Za odpoledne zvládáme ujet asi 45km. Dostáváme se na území dalšího správního celku, států Mon. Večeříme nudle s rybí polévkou a 4 dalšími "dochucovadly". Platíme 16Kč za oba. Stan stavíme za tmy na pěkném travnatém plácku plném pijavic. Nedaleko hučí jakási fabrika, možná elektrárna. Kolem stanu nám několikrát prochází místní vesničané. K naší spokojenosti nás ale nikdo nevyhazuje.

Příští ráno vyjíždíme už v půl 6. Po cestě pozorujeme místní ve svých elegantních, neotřelých oděvech. V porovnání s džínovou Evropou mají v originalitě jasně navrch. Zíráme na ně docela podobně, jako oni zírají na nás. Co si o nás asi myslí? Martinka patrně působí ve svém cykloprádle a nablýskané helmičce trochu vesmírně. To moje zašívané triko přišlo o svou barvu už na začátku Thajska a hnědé zaprášené kraťasy taky příliš parády nedělají. Musí to být matoucí, zevl na kole, který má na to, aby sem přiletěl přes čtvrt planety.
Míjíme několik muzejních strojů a uvědomujeme si, že spalovací motor rozhodně není nikterak nový vynález. Dále potkáváme velkého slona a dva malé mahouty.
Na slovo se zastavujeme s párem francouzských cykloturistů. Jsou to motivační páni, jak jinak. Ten starší v 70-ti letech povídá, že sem přijel po zemi "jen" z Turecka, zatímco jeho o pár let mladší parťák přímo z Francie. 2 krátké přelety hranic jejich výkony rozhodně nesnižují. Jezdí kolem 120km denně, před pár dny prý ujeli i 180km. Nejvíc se jim zatím líbil Irán, Nepál a Myanmar. Vyměňujeme si kontakty a loučíme se, kroutíc našimi hlavami.
Ve městě Bilin ochutnáváme nudle se zeleninou. Paní nám je namíchá s dalšími ingrediencemi pěkně rukou. Zatímco je konzumujeme, prochází kolem nás prodavači se zbožím vyskládaným na ošatce, kterou nesou na hlavě. Nemůžu se nabažit té elegance.
Kupujeme si zalisovanou mapu světa, abychom mohli dělat osvětu. Každopádně zatím máme pocit, že nejlepší reklamní "vyrobek" naší vlasti je Čech se jménem Petr Čech, kterého znají snad všude.
Odpoledne se pomalu odpařujeme (správný fyzikální termín je sublimace) a kroutíme hlavami nad tím, jak to ty francouzský "dědci" dělají.
K večeru šlapeme po úzké vedlejší silnici. Děti nás zdraví, dospělí nás zdraví a mávají, nebýt toho vedra tak je to radost z pouhé existence.
Dojíždíme do Kinpunu, města na úpatí hor, kde začíná poutní cesta k zlatému kameni. Na naše poměry je to neuvěřitelně turistické místo, byť ne kvůli bílým, ale díky místním. Ubytování je slabší, lépe řečeno menší než obvykle, ale větší než vnitřek našeho stanu. Komerční hnus kolem nás unavuje, ceny ve většině vývařoven jsou jednotné a to i trojnásobné než doposud. Uprostřed města stojí masivní zvuková aparatura, která zvládá rozvibrovat celé město. Na ubytování potkáváme Čechy Jirku a Zuzku, s kterými si příjemně pokecáme.

Ačkoliv chceme vstávat brzy, budíček ve 2 v podobě virválu na chodbě penzionu jsme naplánovali. Nakonec prostě vstaneme také a vydáváme se na poutní výšlap na 1100m vysokou horu s pagodou Kyaiktiyo. Po cestě míjíme více prodavačů všeho možného než chodců samotných. Východ slunce nad kopcovitou krajinou je rozhodně vrcholem dnešního dne. Po něm už jde vše kromě naší cesty z kopce. Na vrchol, který je velmi rozlehlý, vede asfaltová silnice. Množství lidí a enormní hluková hladina nás vysiluje. Cizinci platí v přepočtu 120Kč/os. Dojít k viklanu, na kterém stojí malá historická pagoda nám přijde umorné. Poutníci polepují kámen tenkými plátkami zlata. Tato výsada je dovolena pouze mužům, ženy se ho nesmí ani dotknout. Odcházíme zpět ke stanovišti "autobusů". Dolů jít pěšky nechceme, navíc jsme si zapomněli vzít opalovací krém, takže chceme urychleně do stínu. No hlavně jsme si zapomněli vzít špunty do uší. Doprava osob nahoru i dolů probíhá za pomoci přestavěných nákladních aut. Do každého se vejde asi 55 lidí. Nástupiště jsou vyvýšená, skoro jako pro nastupování na slona. Po příjezdu prvního auta se nestačíme divit. Cestující popadne davová mánie a ještě než kamion zastaví, začnou na něj nalézat ze všech stran. Z odstupu to vypadá, jako by proud lidí tekl vzhůru, pohlcujíc při tom celý kamion během několika vteřin. Něco takového jsme snad viděli jen v jakémsi dokumentu z Afriky.
Nu co, vyhlédneme si svůj stroj a kopírujeme styl místních, byť trochu s rozmyslem. Lavice jsou pro naše nohy trochu stísněné, ale jsme rádi, že jsme uvnitř. Posléze se do naší řady nacpává ještě jeden tučný Francouz, z kterého srší agrese. Platíme asi 40Kč za každého. Zpět na pokoji jsme kolem 10h dopoledne.
Těžko říci, zdali jsme jen byli ve špatnou dobu na špatném místě, nebo to byl běžný úkaz. Kdybychom ale znali povahu tohoto místa předem, rozhodně bychom sem nezajížděli.
Kolem poledne se cítím jaksi hůře, ale další noc tu rozhodně trávit nechci, takže si dáváme oběd a mízíme na kolech do nejbližšího většího města (Kyaikto), kde tušíme ubytování pro cizince. Pohledy na děti na stavbě silnice jsou z našeho hlediska velmi drsné.
V Kyaikto jsme za hodinku. Bereme první penzion a já si hned zalézám do postele. Následujících pár hodin si vybavuji jen matně. Nejprve mám silný svalový třes, je mi taková zima, že se balím do deky a spacáku. Poté je mi takové vedro, že skoro nevnímám, nemůžu se ani hnout a vzhledem ke křečím v rukou bych se ani sám nenapil. Martinka mě ale opečovává. Prý mi naměřila teplotu 39°C. Večer propotím spacák a je mi hned lépe, třebaže se dostavil průjem nepálského stylu. Při představě mastného kari nemám daleko od zvracení. Myslím, že se na mém stavu podepsala dlouhodobější dehydratace, vyčerpání z vedra, z nevyspání a pozření nějakého pokrmu, jehož bakteriální úroveň značně přesáhla obranyschopnost mého organismu. Alespoň, že tu nejsem sám a že máme vybavenou lékárničku. Na místě nakonec zůstáváme 3 noci.
Na cestování v rozvojových zemích je cosi úžasného, co stojí za překonání těžkostí s tím spojených. Když ale nejste ve své kůži, vnímáte ty těžkosti intenzivněji. Nízké, jestli vůbec nějaké hygienické standardy, smrad z pálení odpadků, hluk, všudypřítomná špína. Shánět dietní stravu v barmském maloměstě je jako jít na zahrádku pro jahody v únoru. Zbývá jen dát si suchou, nesolenou rýži a zavřít oči, když vám ji nandavají. Doufám, že si tu nevytvořím celoživotní nenávist k tomuto pokrmu. Takový rohlík, kuřecí vývar a piškoty Opavia s čajem, jo to bych si dal.
Zatímco se dávám dohromady, Martinka dostává nachlazení, patrně z klimatizace. Všudypřítomné plísně nám asi taky úplně nesvědčí.
Ještě že máme na pokoji aspoň gekonka, bez toho by nám tu bylo smutno. Poslední noc se ukáže i potkan, který shodí 2 pytlíky rybích křupek ze stolu na zem, kde je pak ohlodává.

Z města Kyaikto vyjíždíme až po poledni. Ani jeden se dnes ještě necítíme v závodní formě, takže nikam nespěcháme. Dáváme si nejprve jedno zvracecí kari a poté velkou hostinu v "Myanmarském tradičním stravovacím centru". To je velká restaurace nebývalé úrovně hned za výjezdem z města. Příbory tu přinášejí bez toho, aby na ně sahali a vůbec tu mají na místní poměry odlišné zvyklosti.
Večer kempujeme nadivoko. Místo pro stan nacházíme v zarostlých řadách mladých kaučukovníků. Je to sice tankodrom, ale jsme tu pěkně zašití, neboť okolní tráva je stejné výšky jako náš stan. K naší radosti se citelně ochlazuje, rosa nám smáčí stan (používáme jen vnitřní stan) a teploměr ukazuje 24°C. Prikrývám se spacákem. Měsíc si hraje na loďku, zatímco cikády řvou úplně "normálně" evropsky.

Ráno nás budí křik místních. Netušíme, co tam dělají, ale zní to divně, skoro jako by někoho hledali. V tichosti balíme a vyjíždíme. Je neuvěřitelných 16,5°C a fouká svěží severní vítr. Snídáme ovesnou kaši na zemi před pagodou. Přejíždíme masivní most přes záliv Andamanského moře (je to technicky spíš ústí řeky). Postupně se otepluje.
Město Hpa Yar Dyi leží na křižovatce cest, kam dojíždíme před polednem. Je tu velká zlatá stupa, která svítí už z dáli. Schováváme se před poledním sluncem do stínu stromů.
Odpoledne šlapeme k nedalekému městu Bago. Po cestě míjíme četné stánky se stejným sortimentem. Nejdříve 20 stánků s melouny, později podobný počet se sarančaty.
V Bagu nás vítá především neuvěřitelný hluk. Ubytováváme se v guesthousu s postelemi měkkými jako britský toastový chléb. Tento jev vysvětluje jen nálepka sovy (tripadvisor) u recepce.
U nedalekého stánku si kupujeme smažené placky. Snažím se je nandat do pytlíku sám, abychom snížili stupeň ohmatanosti, ale paní mi je vytrhne z ruky, praští přes ně silně dlaněmi a podá mi je zpět. Tedy, skoro to vyšlo. Tento úkon vídáme i později, prodavač tím patrně zbavuje placky přebytečného tuku uvnitř.
Večer vládne městem virvál. Jak jinak. V této zemi zatím hledáme klid marně. Při kempování nadivoko jsme obvykle napjatí, zatímco oficiální ubytování je jen ve městech, kde je zase obvykle kravál. Nujo, jsou to holt milovníci hudby.

Příští ráno upravujeme náš plán. Vzhledem k neutěšenému stavu mého trávicího ústrojí a k naší celkové únavě se rozhodujeme dojet do Yangonu vlakem. Je to jen asi 80km. Alespoň se tedy podíváme, jak to půjde s přepravou kol. Na nádraží, které připomíná leccos kromě nádraží jsme velmi dezorientovaní. Nějak netušíme, kde by se tu mohly prodávat lístky. Jakmile jsme spatřeni místními zaměstnanci, ujímá se nás jeden z nich. Nejprve si tedy musí odplivnout svou betelovou pochoutku, aby s námi mohl mluvit. Zavádí nás dovnitř kanceláře mezi ostatní zaměstnance. Nic není problém, kola si hodíme do nákladního vagonu. Lístek stojí v přepočtu 20Kč za osobu a 9Kč za kolo. Automaticky dostáváme "vyšší třídu".
Klopýtáme s kolama přes koleje na vedlejší nástupiště za asistence místních. Nákladní vagon je zcela prázdný zrezlý vůz. Vyšší třída v našem vagonu je neuvěřitelně špinavé místo. Klasická třída je vybavena dřevěnými lacicemi, které vypadají lépe. Další vagon je opět vyšší třída, která vypadá dost slušně. Přesedáme tedy tam.
Jízdní projev soupravy je úměrný stavu kolejí, zde úzkorozchodných. Do Yangonu je to tedy v poklidu, vlak skáče asi jako rozzuřená česká lokálka, vydávajíc při tom hlasité skřípavé a vrzavé zvuky. Ty kontrastují s poklidem venkovské krajiny, vyplněné tisícemi rýžových polí. Mezi těmi jsou řídce vysázeny stromy s širokými korunami, které trčí z absolutní roviny. Některé pohledy evokují Afriku. Tedy, nejen pohledy do krajiny..
Skřípání je místy prehlušeno duněním, při kterém vyměklý zápaďan dostává úzkostné pocity konce světa - to když souprava najede na most. V souhrnu lze ovšem cestu vlakem pouze chválit. Pohledy ven jsou zajímavé, vagonem příjemně profukuje a do Yangonu přijíždíme už za 2 hodinky...