Myanmar - Myawaddy - Mawlamyine - Ye - Maungmagan (jihovýchod)

1.12. - 8.12.2016
1000MMK (Kyat) = 19,2Kč
Z Yangonu přejíždíme zpět na východ asi 300km vlakem do města Mawlamyine. Jednak bychom to na kolech už nestíhali, druhak by většina trasy byla shodná s tou, po které jsme přijeli. Kola nám nádražáci strkají do nákladního vagonu spolu s obrovskými pytli a dalším zbožím. Vůbec se mi to nelíbí, neboť je mi jasné, jak bude vagón po místních kolejích skákat. Jiné místo pro ně ale není a přivázat je není kam, takže je ponecháváme svému osudu.
Jízda nočním vlakem připomíná spíš jízdu na koni. Poskakujeme pěkně v rytmu s ránami od podvozku, někdy o dobrých 15cm nahoru a dolů. Vagony vydávají podobné zvuky jako ty naše, jen nesrovnatelně intenzivnější. K tomu se od podvozku asi každou vteřinu ozve zvuk gongu.
Vlak samotný není takový vrak, problém tkví hlavně v kolejích. Ty jsou v opravdu žalostném stavu. Chvílemi přemýšlím, jestli tam vůbec nějaké koleje jsou.
Sedačky ve vyšší třídě jsou ale docela fajn, ve vysokém stádiu únavy se na nich chvílemi dá i spát. Jen doufám, že si ve spánku nepřekousnu jazyk.
Nad ránem stojíme neplánovaně 3h v Thatonu. Z polospánku mě vytrhává vychrchlávání a flusání místních cestujících. Dokonce se s Martinkou shodujeme, že jejich ranní počínání překonává v nechutnosti i Číňany, kteří doposud drželi 1.příčku na našem pomyslném seznamu prasat. Jsou mezi nimi i mniši. Tahání z paty v kombinaci se žvýkáním betelu je na naše zvyklosti fakt trochu moc.
Do Mawlamyine přijíždíme s 5h zpožděním v 11h dopoledne. K našemu překvapení nám na nádraží prodají lístky na vlak do města Ye. Proč nám je neprodali v Yangonu zůstává záhadou.
Zajíždíme se podívat na trh. Je to i na místní poměry docela hrozné místo. Škoda, že se smrad nedá vyfotit. Nedaleko odsud stojí Ocean centre, což je dost vyvoněný supermarket. Jaký kontrast. Jsem za něj vděčný kvůli čistým záchodům. Ani v supermarketu nechybí hlasitá hudba. Tahle země je stejně nesnesitelná, jako je úžasná.
Cesta vlakem do města Ye je jiné kafe. Žádná vyšší třída tady není. Nákladní vagón má v podlaze prorezlou díru. Nádražáci nás nasměřují i s kolama do polo-nákladního vagónu, který postrádá dveře. Dřevěné sedačky ale nechybí, takže nijak neprotestujeme, alespoň máme zaručen čerstvý vzduch.
Natřásání na tvrdých lavicích je o poznání náročnější než na polstrovaných sedadlech. Je to ale kulturní výlet. Míjíme vesnice s domy vystavěnými výhradně z bambusu a listí. Lidé jsou překvapeni, bílé opičky tu asi vlakem moc nejezdí. Líbí se nám závory na větších přejezdech, které jsou manuálně obsluhovány místními. Do cíle přijíždíme po 9. hodině večerní. Za lístky jsme zaplatili 1700Kyatů (34Kč) za 160km, což z tohoto spoje činí patrně nejlevnější veřejnou dopravu, kterou jsme kdy využili.
Za posledních 24h, z nichž přes 20 jsme se strávili ve vlacích jsme se tak posunuli o 450km dál.
Po vystoupení v Ye připevňujeme brašny na kola v nechutném smradu rybí pasty. Mám co dělat, abych udržel obsah žaludku vevnitř. Ptáme se na penzion, načež nás navedou místní mladíci na mopedu. Ubytováváme se poblíž místního jezírka v pokoji nižší hygienické kategorie. Smějeme se změně v chování nepříjemné majitelky před a po zaplacení. Větší část hoteliérů, které jsme v Myanmaru zatím potkali se chovala podobně.

Ráno vyrážíme na jih směrem na Dawei. Silnice je tu rozšiřována na dlouhých úsecích. Jsme tudíž svědky velmi drsné manuální práce. Ženy, muži i děti tu ručně nosí a skládají kameny různé velikosti. Na krajnici se ve velkých sudech nad ohněm rozehřívá asfalt, kterým se vyskládané kameny polévají pomocí konvic. Zázemí pro pracovníky tu není prakticky žádné. Jak se později dovídáme, silniční dělníci cestují za touto prací po celé zemi. Prý je to mizerně placená práce. Myslím, že málokdo z naší vlasti by se chtěl živit podobně. Kroutíme hlavami nad tím, že někteří dělníci a dělnice rozdávají úsměvy.
Po absolvování autobusové jízdy z Bogale do Yangonu je nám už jasná priorita dopravních prostředků na silnici. Autobus je král všech, který zpomalí jen při setkání s opravdu přetíženým náklaďákem. Auta jsou na žebříčku níže. Motorky musí dávat pozor na vše, co se na silnici děje. Kolo je spolu s pěšáky na poslední příčce. Prostě podle váhy. Kamionům a autobusům tudíž raději uhýbáme, zvlášť když není příliš prostoru. Obecně je ale provoz v těchto končinách mírný a jízdu si užíváme.
Přejíždíme do kraje Tanintharyi. Vítá nás závora přes silnici a zátarasy s ostnatým drátem. Vojáci kontrolují naše pasy a ptají se na naší destinaci. Povídáme "Dawei", ale vzhledem k tomu, že je to přes 100km a jsou 4h odpoledne, tuším, že by nám to nemuseli sežrat. Po cestě patrně není bližší autorizovaná ubytovna a to, že budeme spát ve stanu někde na plantáži jim přirozeně neříkáme.
Ptají se na jméno hotelu a někam telefonují. Prochází nám to.
V nejbližší vesnici si dáváme výbornou thajskou polévku. Místní jsou moc fajn. Bílých turistů se tu patrně moc nezastavuje. Jen co se s Martinkou shodneme, že jsme dlouho neviděli hada, překvapí nás jeden přejetý na kraji silnice. Takové výrazné žluto-černé pruhování jsme ještě neviděli.
Místo na spaní nacházíme na kaučukovníkové plantáži. Jsme tu náramně schovaní, nikdo nás nemůže vidět.
Před spaním mám potyčku s přerostlou kobylkou, která si umínila rozjet svůj koncert metr od našeho stanu. Překvapují mě její letové schopnosti a útočné naladění.
V 1h ráno nás budí světla. Sobotní noční směna obchází jeden strom po druhém a nařezávají jejich kůru. Smějou se a nechávají nás v klidu spát. Ráno pak přichází ranní směna a přelévají latex z keramických misek do kyblíků.
V noci mi není dobře, dehydratace se asi posouvá do pokročilejšího stadia a ráno se nemůžu zvednout. Zůstáváme tedy na místě většinu dne, Martinka zajíždí pro vodu a opečovává mě. Chvílemi fouká příjemný vítr. Dělá mi radost prosté pozorování listů na stromech. Ticho je náramná věc.
Odpoledne je mi lépe, takže kolem půl 3 nakonec vyjíždíme. Na kolo mám překvapivě docela chuť.
Kolem silnice převládá zelená barva. Míjíme kaučukové a palmové plantáže. Projíždíme vesničky, kde se suší arekové ořechy. Ty místní posléze nasekají a balí je spolu s tabákem a dalšími přísadami do vápnem natřených betelových listů. Celek potom žvýkají, majíc při tom červená ústa i zuby.
Lidé bez rozdílu věku nám mávají. Je kolem 30 - 31°C, ale vlhkost není enormní, takže pocitově se nejede špatně. Šlapu veskrze ekonomicky, třeba se to ještě na konci cesty naučím:-)
Místo na spaní nacházíme u oltáře pod stromem v areálu, jež patrně býval či stále je vojenský. Místo je to luxusní, ale o půlnoci mě budí Martinky jekot, neboť jí přepadl oddíl mravenců. Musíme tedy vstát, vyklidit, vyklepat a utěsnit stan proti nezvaným návštěvníkům.

Příští dopoledne opět potkáváme silniční dělníky. Někteří chlapi by se mohli z fleku přihlásit na nějakou kulturistickou soutěž v Evropě. Jejich vyrýsování je neuvěřitelné. Mezi dělníky jsou ale i 16-18-ti letá děvčata s krumpáči v rukou. Jsou to smutné pohledy.
Asi je mi dnes lépe, protože Martinka mi už neujíždí. Odbočujeme z hlavní na prašnou, leč širokou cestu k Andamanskému moři. Fascinuje mě suchá krajina a náhlý pocit nesmírného prostoru. Jakobychom se přesunuli na úplně jiný kontinent. Na černý kontinent. Ve vesnici Nabule obědváme a kupujeme zásobu vody. 10l v litrových flaškách cpeme do brašen. Těsně před pobřežím chybí most, snažíme se to objet, ale odbočujeme příliš brzy, takže nakonec stejně brodíme.
Pláž je snad nekonečně dlouhá. První pocit je ale negativní, neboť je na ní nemalé množství odpadků. Nu, můžeme si za ně my všichni. Jinak byl by to skoro ráj. Kam oko dohlédne, nikde ani turista. Je tu jen pár místních rybářů. Voda je ale čistá a dle očekávání teplá. Je to trochu jiný Mikuláš než ve Skotsku.
Na spaní si vyhlížíme parádní místečko na louce pod stromem. Máme pocit, jako bychom byli někde v jižní Evropě.

Ráno popojíždíme k nedaleké pagodě. Starší chlapík se mě ptá, jestli jsme tu spali. Chvíli dělám, že nerozumím, poté ukážu neurčitým směrem nazpět. Chlapík se směje a ukazuje palec nahoru.
Za pagodou jsou 3 další pláže oddělené skalisky, které jsou docela čisté. Zkraje stojí několik bambusových občerstvoven. Jsme tu jediné bílé tváře. Relaxujeme tu nakonec celý den. Učíme se novým plaveckým stylům a přestože je celý den pod mrakem, trochu se přismahneme. Několikrát se nám nad hlavami proletí majestátní dravec, patrně orel mořský?
Večer mě náhle potrápí zažívání. Na zahnání dehydratace si dávám 2 nudlové polévky.
Místní chlapíci se nás opět ptají, kde budeme spát, neboť odjíždíme až za tmy. "2km odsud pod stromem", chce se mi říct, ale opět jen mávnu neurčitě rukou.

Ráno vyrážíme směrem k městu Maungmagan, kde je nejbližší ubytování a další pláž.
Obracím si vlněné triko od Jitexu naruby, neboť mám chuť projednou vypadat jako lázeňský švihák. Naruby totiž vypadá jako nové. Fouká svěží vítr, který nás příjemně ochlazuje. Při průjezdu kokosovou alejí se vedle nás ozývá dunivá rána jak vítr shazuje jeden kokos. Ještě že máme helmy, povídá Martinka. No, na tu svojí už bych nevsázel..
Šlapeme stále po prašné cestě, mám přitom pocit, že jsme více v přírodě, než když jedeme po asfaltu. To mě baví. Pláště o šířce 1,75 palce tu jedou fajnově..