Návrat domů

22.12. - 23.12.2016

Na letišti vytváříme z našich bočních brašen 2 zavazadla pro odbavení. Spotřebujeme na to 2,5 balení izolepy a 30m roli celofánu. Přestože jsme sem přijeli s velkým předstihem, na náš gate musíme dobíhat, neboť se výrazně zdržíme na pasové kontrole.
Z letu do Istanbulu bych chtěl poznamenat 3 věci. Zaprvé, máme radost z toho, že přelétáme přímo nad deltou Irrawaddy a můžeme se tak ještě jednou podívat na rezervaci Meinmahla Kyun, tentokrát shůry. Zadruhé, nelíbí se mi, že v určitý moment letušky nařizují zatáhnout "roletky" oken, takže mi uniká poušť v Indii a Pakistánu. Zatřetí, nad Istanbulem není příliš šťastné počasí, takže si dáváme přistání navíc na nedalekém letišti pro doplnění paliva. Martinka z toho má výslovnou radost, neboť si přistávání obecně velmi užívá. Já z toho mám taky "radost", protože za těch 13,5h ve vzduchu jsme dostali necelý litr tekutin. Myslím, že létání je jedinná lidská činnost více dehydrující než pohyb v pralese.
Na letišti v Istanbulu čekáme další hodinku ve frontě na pasovou kontrolu. Ač jsme měli v plánu těch 5km na hotel dojít pěšky, vyměkneme a bereme opět taxi. Vzduch je chladný a vlhký (5°C), což si neskutečně užívám. Pozdní večeři si dáváme neplánovaně v restauraci, která by se jako restaurace opravdu dala nazvat.
Je zajímavé, jak kulturní šoky přichází často v docela nečekanou chvíli. Skleničky se tu tak blýskají čistotou, že by se jeden nebál z nich pít vodu. Příbory není nutno omývat či utírat do ubrousků, je možno je prostě použít. Restaurace má dlaždice na podlaze a zavírací dveře. Obsluha je velmi úslužná a mluví anglicky.
Do postele uleháme o půlnoci, tedy ve 4h ráno bangkokského času.

Ranní let do Prahy probíhá v pohodě. Přelétáme přes Balkán, v ranním světle jsou obzvlášť fotogenické bulharské pocukrované pláně a políčka. Nad rumunskými horami se poté tají dech. Nu, stále je co objevovat:-)
Nad Prahou je pochmurně, ale když vycházíme z haly, pozdraví nás na okamžik slunce. Je to umírněný, chtěl bych říci až civilizovaný svit ve sklonu nějakých 17° nad obzorem. Krása.
Loučíme se s Martinkou na parkovišti, neboť do 1 auta se s krabicemi nenaskládáme. Po více než půl roce nebudeme dnes spát po boku toho druhého. Ale ne nadlouho..
Po cestě autem domů si všímám stáda srnek a jednoho dravce, patrně káněte. Silnice je luxusní a provoz mírný. Hlavně si ale užívám pohledy na ojíněné stromy a poklidnou českou krajinu, kterou jakoby mistr namaloval.