West Carpathian Challenge 2024 report 1.část

West Carpathian Challenge je podle slov organizátorů "Slovenské bikepackingové podujatie stredného rozsahu. Vhodné pre MTB/Gravel, chodcov/bežcov a kolobežkárov." Tedy non-stop závod po předem dané trase s parametry 600 km a 13 500 m převýšení. Start je hromadný, hodnotí se čas v cíli. Podobně jako jiné bikepackingové závody se i tento jede tzv. bez podpory (myšleno bez podpůrného týmu, pomoci rodiny, kamarádů apod.).

Na úvod bych rád zmínil, co mě vedlo k přihlášení na tuto akci. To, aby bylo jasno předem, že jsem neprodělal lobotomii. Tedy četl jsem před časem pár zápisníků a poslechl si pár příběhů ultra-cyklistů, kteří zakusili podobné dobrodružství.
Přitom jsem se ale nikdy nemohl dopátrat odpovědí na několikeré otázky "proč"? Vysvětlím to na krátkém příkladu:
a) Borec se přihlásí na akci, kterou evidentně nemohl vymyslet kdokoli při smyslech. (Přitom na dekódování náročnosti podniku stačí matematika 3. třídy) - PROČ č. 1
b) Borec za tu bláznivinu ještě dopředu zaplatí startovné, přitom ví, že nedostane žádnou výhru, ani kdyby zvítězil. Motivace jet a dojet do cíle může těžko být menší. PROČ č. 2
c) Během závodu pak účastník střídavě šíří euforii a střídavě roní slzy. (Slzy asi proto, že je to opravdu tak hrozné, jak organizátoři slibovali. Což bezpochyby je. Ale to si snad myslel, že lhali?) PROČ č. 3?
d) Borec dojede do cíle, za což si zaslouží nehynoucí slávu. Přitom ale roní slzy dojetím. (WTF? PROČ č. 4)

Zkrátka jsem se nemohl ubránit otázce: PROČ to ti lidé dělají? No a protože mi nikdo nebyl schopný jasně odpovědět, nezbylo než se přihlásit na jeden podnik a zjistit to :-)

Den 0.: Pohoda před startem
Vlakem se dostávám do Štrby a poté volím strategicky masnačký výjezd zubačkou na Štrbské Pleso. Lidi tu není úplně málo, přijde mi to tu trochu zprzněné, takže radši po chvilce vyrazím, abych se uklidnil. Najíždím na zelenou turistickou stezku. Asi 50 m od kraje osady leží přímo na pěšině medvědí trus. O kus dál pak šel na toaletu patrně vlk. To mi vrací úsměv do tváře, říkám si, že zase tak zprzněné to tu není. Prodracuji se porostem a mám radost, jakou pěknou pěšinu jsem to vybral. Jsem v TANAPu, takže tu s kolem nemám co dělat, ale pěkné to je.
Po pár kilometrech najíždím na asfalt a valím už rychleji směrem kemp Jakubovany, kde závod startuje. Tedy před příjezdem si ještě dopřávám povinnou koupel v nedalekém vodopádu. On je vskutku blízko pěšiny, ale cesta je zarostlá, takže místečko poskytuje i potřebné soukromí.
V kempu si dávám večeři a celkem brzy zalezu do chatky. Spousta lidí sedí u ohně a seka tam piva. Naštěstí mám špunty do uší, výborná věcička. Taky mám celkem nepříjemný pocit dehydratace, asi z té cesty vlakem. Zalévám to mineralizovanou vodou, dávám si doplněk stravy se železem a doufám, že to ráno bude lepší.

Den 1.: Podle plánu
Ráno snídám kaši, dobíjím naposledy powerbanku, lepím tejpy na kolena a připravuji poslední věci. I nervozita se dostavuje. Baví mě týpci, co ještě před startem stihají nějaké to pivo. Před chatkami vnímám velkou pestrost kol a vybavení, stejně jako různorodost závodníků. Co se biků týče, jsou tu gravely, hardtaily, i nějaký ten full. Některé jsou skoro bez vybavení, někdo jede s půlkilovým zámkem a lehkým stanem. Nervozitu rozptyluje organizační tým, zejména "ADHD děvče" Moni je ve svém živlu. Bavím se její hláškou "Vy máte před sebou 600 kiláků, jenže my ne a tak si můžeme pořádně zatancovat!"
Startovní výstřel přichází a po něm první kopec. Rozjíždím to umírněně, ale tepy stejně létají do hrozných výšin. Tohle by teda nebylo dobré, ale stačí 15 km a uklidňuji se, svaly se uvolňují a cítím se líp. Dnes mám v plánu šetřit se jak to jen půjde a co nejméně zastavovat. Jedu chvíli s 2 chalaniskama z vedlejší chaty, jsou to bráchové sympatický. Ve sjezdech přepínám do závodního módu a zanedlouho jim ujíždím. Nějakou chvíli pak jedu s Janem, Holanďanem ze Švýcarska. Je to takový starší sympaťák. Má karbonový gravel s plastema 55 vpředu, 47 vzadu. Jede krásnou stopu ve sjezdech, kde mu ani na biku nijak neujíždím. Do kopce má váhovou výhodu, ale do cíle je daleko, takže si v klidu povídáme. Krajina je absolutně úžasná, z mého pohledu naprostá špička i na slovenské poměry. Tatry, Fatra, Velký Choč, všude krásné louky a lesy. Protláčíme skrz Kvačanskou dolinu - člověk by si skoro řekl, kde se tam ta soutěska najednou vzala.
Dopoledne nás počasí šetří, je teplo, ale naštěstí zataženo. Před Dlouhou nad Oravou si po telefonu objednávám pizzu a polévku, abych na místě nemusel moc čekat. Dobrá volba, obojí je výborné a 2 kousky pizzy si schovávám na později. Palím po asfaltu do Tvrdošína, kde dokupuju vodu a kde začíná stoupák na Maguru. Je to pěkné panoramatické potlačenicko po trávě. Na slunci bych tu vypustil duši, ale to je naštěstí stále schované. Na chatě u vrcholu se moc nezdržuju, polévku nemají, takže kopnu kofolu a svištím po asfaltu dolů do Námestova. Tam se naopak trochu zdržuji v obchodě a pak ještě malým blouděním. Z následujícího úseku si moc nepamatuju, jen Coop, co zavřel dřív než měl a nějaké ty hřebinky nahoru a dolů.
Odpoledne už namáčím dres, je kolem 24 °C, většina kluků vypadá dost spokojene, ale na mě už je trochu teplo. Ochlazení poskytují jen sjezdy, ale ty jsou rychlé a tudíž krátké. Střídavě se míjím především s gravelisty, ale víceméně si jedu spíš svoje. K večeru to na hřebeni celkem fouká a v mokrém dresu mi začíná být chvíli i zima:-)
Chtěl bych první den optimálně dojet až před Krasno nad Kysucou, kde je Tesco otevírající ráno hned od 6. Za ním je celkem dlouhý hřeben bez zásobovacích možností, takže spal bych raději před ním. A plán se dnes daří na výbornou. Úsek kolem vodní nádrže Nová Bystrica už bych teda klidně vypustil, rozbitý štěrk mě rozbijí o to víc, že jsem s ním nepočítal a nafoukal větší tlak na plánovaný asfalt. Ten je však následně za odměnu, cyklostezka po tmě je čistá radost. U vodního zdroje omyju citlivé části těla a hned poté zamířím na fotbalové hřiště. Krytá tribuna se zásuvkou je mým ***** hotelem na první noc. Jen co dojedu, začíná lehce kapat. Dnešní plán vskutku vyšel na 100%: 150 km za mnou a dost času na slušný spánek. Jen tím posetřením sil si nejsem moc jistý.


den 2.: Docela to jede
Ráno projíždím Krasno, dokonce před 6 už jsou otevřené malé potraviny, kde si kupuju snídani. Paní prodavačky se mojí přítomností evidentně baví, obzvlášť když jdu podruhé pro stejnou kombinaci: zvolenský smetanový jogurt s loupákem. Po šesté mířím ještě do Tesca pro trochu rozmanitější zásoby na další jízdu - pomalé ráno gastrocyklistovo.
Začátek těch Kysuckých kopců mám naštěstí nohy dobré, ale je to těžký úsek. 1500 m nastoupáno na 50 km. Mrholí, fouká a já mám z počasí radost, protože horský chlad mě na rozdíl od horka nijak z míry nevyvádí. Je mezi 12 a 14 stupni, ale většinu hřebene jedu či tlačím jen v krátkém dresu a lehké vestě. Opakovaně se potkávám s gravelisty, ve výjezdech mi ujíždějí, ve sjezdu zase já jim a při svačině jsme nastejno. Dostáváme se k Malému Javorníku. Je tu ticho, jen šumění smrkových lesů. Vidět toho moc není, ale pocitově je to pro mě jedno z nejpříjemnějších míst v závodě. Vůbec nechci dolů k Váhu, radši bych jel dál po hřebeni. Dnešní průměr zatím 12 km/h, energetický výdej 10 MJ na 60 km. Jídla mám dost, ale moc jsem toho nesnědl. Sjezdy mě hodně baví od začátku závodu, rozložení váhy na kole je perfektní a pocitově mi to jde skvěle. Ovšem jak rychle spadneme dolů do údolí, tak rychle se dere teplota vzhůru.
Tenhle teplotní skok mi nevoní, tlačím lokty na řidítka a jedu sám opatrnou "časovku" po silnici. Sekají se mi hodinky a mám chuť je zaslapat, protože je používám v kombinaci s telefonem k navigaci. Kromě hicu to po asfaltu jede dobře, ale úsek od řeky k checkpointu je naprosto nekonečný. Křížička se prohlubuje a vleče. Jedinou úlevu pocítím na malou chvilku v Maňinské tiesňavě, kde si skály drží svůj chlad. Jedu asi dost pomalu, protože mi i před CPčkem dojde voda, což se mi s mým super-opatrným odhadováním moc nestává. Konečně sjíždím ke stavení s terasou, odkud se line vůně teplých pokrmů.
V checkpointu mě mile přivítají. Můj stav nejlépe vyjadřuje zvolání organizátorky Moni: "nooo, noo ten teda vypadá".
Obrat ale začíná záhy. Na úvod si dám těstoviny a vlažnou sprchu. Po té se najednou klepu zimou jak ratlík. Pak si dám guláš, radlera a na chvíli si lehnu. Usnout se mi navzdory zbídačenému stavu nedaří, ale asi si to všechno nějak sedne a najednou se cítím dost dobře a směju se na organizátory. Vše během chvilky, skoro bych to nazval prvním malým zázrakem během tohoto závodu :-D Je už večer, teplota padá a je čas jet dál. Někdo tu zůstává přes noc, někdo končí úplně. Loučím se a vyrazím.
Večerní jízda mi sedne, rozjíždím i docela slušné tempo. Chtěl bych stihnout Lidl v Ilavě, kde zavírají ve 22. Dle odhadu to bude tip-top. Stmívá se. V posledním sjezdu do údolí trefím špatnou linii a ignorováním Garmina si připravuju půdu na 15min tlačení zpět na křižovatku lesních cest. Dolů jdou sice obě cesty, ale zkratku neberu - je třeba se držet GPX linie. Odměnou je mi potom krásný noční trailík po hřebeni.
Obchod tedy nakonec o chlup nestihám, takže mířím na benzínu a dávám si čaj a croissant, jakási kombinace mi dnes "dává křídla". Je zajímavé, jak pozitivně na tělo i hlavu dokáže působit teplé jídlo i pití. Můj startovní optimistický cíl pro dnesek bylo okolí Ilavy, ale valím dál a tlačím skoro až na Vršatecké bradlá. V noci na louce a v hustých porostech mám staženou zadnici. To mám za to, že jsem se smál majitelům rolniček na medvědy. V jednom místě mě vyleká ostré světlo a bzučivý zvuk volnoběžky za mnou. Je to borec v čele závodu na nejdelší trať 1000 km (která startuje o den dříve než naše 600 km), který mě dojíždí či dotlačuje právě teď. Zajímá mě, jak se mu jede a jakým způsobem lze dosáhnout toho, že odtočí v průměru 230 km za den. Ovšem moc informací z něj nedostanu. Mám pocit, že by mi neřekl ani jak se jmenuje - vypadá dost mimo. Porozumím jen tomu, "že se trápí". Je po půlnoci, já hledám místo na spaní, on pokračuje v "trápení" po cestách vzhůru. Nakonec si ustelu pod stromem hned na kraji cesty. Spát se mi kupodivu moc nechce, ale rozum velí jasně: 168 km, 13 h točení nohama a 3500 m stoupání by pro dnesek fakt stačilo. Je po 1 ráno, budík dávám na 5 h 15 min.